Listopad 2006

Ich Bin Engel 25. ( ZÁVĚR)

22. listopadu 2006 v 21:20 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
Takže tohle je poslední dílek...tímhle moje powídka končí...doufám, že se vám líbila...Nicolca


"Co mi má říct?"ozve se ode dveří a já s Billem se prudce otočíme. Ve dveřích stojí Tom s nákupní taškou v ruce a se zvláštním výrazem ve tváři...Když ho vidím jak tam stojí, nevydržím to a rozběhnu se k němu.
"Tome...odpusť mi, prosím tě..."brečím jako malá holka a Tom nic nechápe. Objímá mě a přitom se dívá na Billa.
"Nechám vás o samotě..."řekne Bill a odejde pryč.
"Naši...zjistili to."řeknu než se mě stačí Tomík na cokoliv zeptat.
"Ale to přece..."
Položím Tomovi ukazováček na rty a jemně ho políbím. Potom ho chytím za ruku a posadíme se spolu na gauč.
"Řeknu ti to, Tome..."zašeptám a dám se do vyprávění...řeknu mu to celé od začátku. Že i Kristy byla Anděl...anděl Billa. Že jsme jim jednou vzali paměť a co se během toho všechno přihodilo. Řekla jsem mu i to, že mě všichni varovali, ať si nic nezačínám s člověkem, ale že i přes to, že jsem veděla do čeho jdu jsem se do něho zamilovala. Řekla jsem mu i to, že mi zbývá jenom...tři a půl hodiny života a že i přes to ho nade vše miluju.
"Tome...odpusť mi. Odpusť mi prosím tě, že jsem ti to života vtrhla jako uragán a nepomýšlela jsem na následky. Mrzí mě to... Chci jenom jedno...aby jsi mi odpustil."zašeptám a sleduju svoje ruce. Nemám odvahu zadívat se Tomovi do očí. Pohrdá teď snad se mnou?
"Slíbil jsem ti, že to spolu zvládneme...že to dokážeme a já sliby plním."řekne a chytí můj obličej do svých dlaní.
Já jenom jemně zakroutím hlavou.
"Už se nedá nic dělat Tome...nemůžu před tím utéct..."
"Proč zrovna ty, sakra?!?!?Tak proč?!?! Měl jsem to být já...to já jsem za tebou dolejzal...já!já!já!"
"Udělala jsem správnou věc, Tomí...to, že jsem potkala tak báječnýho kluka. Věř mi, že bych to udělala znova..."
Tom mě najednou prudce obejme a já už víc nevydržím. Rozbrečím se mu na rameno jako malá holka...Vím, že si tím nepomůžu, ale moje slzy i přes to smáčí Tomovo tričko dál. Jsem hrozně moc ráda za to, že jsem potkala tak sqělýho kluka jako je Tom. I když jenom na pár měsíců... Vím, že za pár desítek hodin odejdu a Tom bude smutnej...možná bude brečet, kdo ví...Ale vím, že si najde někoho jiného. Někoho, kdo ho dokáže milovat a nebude mu tím ubližovat. On je hrozně moc hodnej kluk a on si to nezaslouží...já jsem mu bohužel ubližovala...Ze začátku lhaním, potom....
"Nemysli teď na nic, lásko..."zašeptá Tom a já bych ho chtěla hrozně moc poslechnout, ale v hlavě mám hrozně moc myšlenek, které nedokážu vypnout.
"Měla jsem za tebou přijít dřív...měli by jsme víc času, ale já...nemohla jsem. Celý den jsem seděla doma a přemýšlela nad vším...přemýšlela jsem nad tím, jak se tomu můžu vyvléct, ale nic mě nenapadlo..."
"Pššššt..."řekne Tomík a položí mi prst na ústa tentokrát on. Zadívám se mu do očí a propuknu znovu v pláč.
"Už neplač, Andílku...nestojím ti za tolik slz."řekne a dá mi pramínek vlasů za ucho. Potom do rukávu utře moje slzy a líbne mě jemně na ústa.
"Mrzí mě to...všechno mě tolik mrzí..."zašeptám, ale už nepláču...vím, že jsou tohle poslední tři hodiny strávené s Tomem a proto je chci využít naplno.
"Pššššt...Už mlč!"řekne Tomík a já vidím, jak se snaží být silnej, ale cítím, že uvnitř mu hoří srdce...
Tom se ke mně nahne a přiloží znovu svoje ústa na ty mé. Z pusy se po chvilce stane nádhernej a vášnivej polibek...
Chci ho!Chci naposledy okusit tu krásu našeho společného milování... Chci naposledy cítit Tomovo teplo...naposledy chci podlehnout jeho polibkům a naposledy mu chci říct, jak moc ho miluju...
Tom vytuší moje přání a opatrně si na mě lehne. Zadívá se mi do očí a ani jeden z nás nemusí nic říct...Oba dva to víme...je to n-a-p-o-s-l-e-d-y co jsme spolu...

Tom se zadívá na hodiny a já ho následuju...Ještě mám čtvrt hodiny....
"Nezvládnu to tady bez tebe..."zašeptá Tom, když se oba dva oblékáme.
"Musíš!Už kvůli mě, kvůli Billovi...kvůli fanynkám, které by za tebe dali život, i když tě znají pouze z plakátů..."
"Co jsme udělali špatně...?"zeptá se mě Tom a já zakroutím hlavou.
"Nevím...Tome...chci ti jenom říct, že...nemrzí mě to, že jsem tě potkala...i kdybych mohla vrátit čas, tak já ho prostě nevrátím!! Nedávej si nic za vinu...my dva za nic nemůžeme!!"
Tom chce něco říct, ale mě najednou hrozně moc píchne u srdce...
"Au..."vykřiknu a vyděšeně se podívám Tomovi do očí. Ten za mnou hnedka přiběhne a pomůže mi posadit se do křesla. On sám si ke mně klekne....
"Kolik mám ještě minut?"zeptám se ho vyděšenám hlasem, protože uvnitř sebe něco cítím... je to, jako by mi pukalo srdce...
"Asi šest...Andílku, já tě miluju...nikdy na tebe nezapomenu, slyšíš mě?!"křikne na mě Tom a po tváři mu steče slza. Já jenom s těží přikývnu.
"Vyřiď prosím tě za mě Billovi, že mu za všechno děkuju a že ho mám moc ráda."
"Vyřídím mu to..."přikývne Tom a chytí mě za ruku...
"Nechci odejít, Tome...nechci..."zašeptám, ale vím, že je na to pozdě.
Tom mě najednou beze slov políbí a já vím, že můj čas vypršel. Tohle je náš poslední polibek... Proč nemůžeme být spolu?Vzdám se klidně křídel...budu smrtelník...udělám cokoliv proto, abych byla s mojí láskou...s Tomem. Přitisknu se k Tomovi ještě víc a nevadí mi, že nám oběma rty smáčí sůl...Tohle je poslední vteřinka strávená s ním a já i přes to nelituju, že jsem za něj položila svůj život...
"Miluju tě..."zašeptám a najednou...

"Weroniko..."slyším něčí hlas jako by z dálky...Kde to jsem?Rozhlídnu se okolo sebe...všude je jenom bílo a mlha...Po tvářích mi ještě stále stékají slzy a já je utřu do rukávu.
Otočím se a přímo za mnou stojí Kristy s babičkou...
"Je čas jít..."zašeptá Kristy a usměje se na mě. Natáhne pro mě ruku, ale já ucuknu.
"Nemůžu..."řeknu tichým a roztřepaným hlasem.
Kristy jenom přikývne a najednou zmizí...
"Jsem v nebi, že jo?"zeptám se babičky a ona se na mě jenom usměje.
"Chtěla by jsi snad být v nebi?"zeptá se mě a na ústech má stále úsměv, který mě znervózňuje.
Zakroutím hlavou.
"Ten člověk, kterého jsem měla zachránit...to nebyl Tom, že mám pravdu?"zeptá se babči a ona se usmívá dál...
"Ten ČLOVĚK jsem já!!"řeknu a babička o5 nic nepovídá.
"Možná se ještě někdy potkáme, Weroniko, ale doufám, že to nebude brzy..."řekne a zmizí...
"Babi...babi počkej...!!!"křičím, ale ona už nikde není....
Chci se porozhlédnout kolem sebe, ale najednou se mlha začne mizet a já začnu rozeznávat tmavé stěny nějakého pokoje...
Tenhle pokoj přece znám!! Než se stačím otočit, někdo mi položí ruku na rameno...
"Andílku..."
"Ne...Andílku už ne...teď už jenom Weroniko..."řeknu s úsměvem a konečně se otočím...


KONÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉC :-)

/NICOLCA/

Ich Bin Engel 24.

22. listopadu 2006 v 21:20 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
"Tati...prosím tě..."zašeptám a zadívám se na něj psím pohledem. Tohle po mě nemůže chtít...
"Sama jsi věděla do čeho jdeš, Weroniko...kdyby to záleželo jenom na mě, mávnul bych rukou a toho smrada bych poslal na věky věků do pekla, ale...Máš ještě sedm minut na rozmyšlenou..."
"Nemůžu..."
"Musíš nebo vyberu já!! Čtyři minuty..."
Tome, prosím tě...odpusť mi, to co teď udělám, ale já to udělat musím...bude to tak nejlepší...Já nemám co ztratit až na tebe...
"Já..."zašeptám a táta zakroutí hlavou...
"Dceruško...to ne! Rozmysli si to...prosím tě..."
"Já Toma nezabiju!! Zemřu já..."
Táta se smutným pohledem zadívá na hodiny. Je přesně 0:00h.
"Dvacet čtyři hodin...jeden den a jedna noc..."řekne a se slzami v očích odejde pryč.
"NEEeee..."křiknu z plných plic a vyčerpaně se svalím na postel mezi hromadu polštářů...
Už skoro brekem usínám, ale najednou mě něco napadne...prudce se postavím a přejdu k oknu...otevřu ho a posadím se na parapet, který mě naštěstí udrží. Opřu si hlavu o okno a zadívám se na černé nebe posázené hvězdami.
"Babi...jak jsi to myslela? Co jsi myslela tím, že lidé i Andělé mají na tomto světě nějakou povinnost? Jaká je ta moje...? Copak už jsem jí splnila, že musím zemřít? Tak mi sakra odpověz..."povídám si pro sebe jako bych si myslela, že mě snad babička může slyšet...
"Uvažuj dobře nad tím, co děláš holčičko...můžeš zachránit život mnoha, mnoha lidem, ale jenom u jedné osoby to máš předurčené..."
Ozve se najednou větrem babiččin hlas.
"Babi?"zašeptám a nic...
"Ta osoba je přece Tom. Zachránila jsem mu život už několikrát a dělám to znova...je to snad špatně?"
"Každý má nějakou povinnost na tomto světě...Andělé i lidé..."
Ozve se opět a potom vítr přestane foukat.
"Tak co je mojí povinností, krucinál?!?! Musím snad zemřít jenom proto, že jsem se zamilovala do sqělýho člověka?? To je snad svět tak nespravedlivej nebo co??!"křičím z plných plic, ale už se žádný hlas neozývá...a neozve.
Ani nevím jak, ale s hlavou plnou myšlenek jsem usnula...

"Bille...je tady Tom?"zeptám se ho, když mi v jejich hotelovém pokoji otevře Billík.
"Ne...šel si pro jídlo. Pojď na něj počkat dovnitř..."řekne s úsměvem.
"Stejně jsem přišla nejdříve za tebou..."odpovím a výjdu.
"Děje se snad něco?"zeptá se mě Bill a podá mi plechovku RedBullu.
"Díky...Děje se toho hrozně moc a já to nezvládnu, Bille...
"Weroniko?"
"Táta přišel na to, že chodím s Tomem..."odpovím a posadím se vyčerpaně na gauč v jejich obývacím pokoji.
"Co-cože?"
"Slyšel jsi mě!!Pamatuješ si, jak jsi se mě ptal, co se stalo, když se to naši dozví?"zeptám se Bill a on jenom se strnulou tváří přikývne.
"A na to co jsem ti odpověděla?"
"Že jeden z vás zemře...Weroniko dozvím se už konečně co se stalo?!"
"Mám ještě asi...čtyři hodiny, Bille...přesně o půlnoci zemřu."zašeptám.
Bill se ke mně posadí a pevně mě obejme.
"Ty...ty sis vybrala sebe?"zeptá se mě a nevěří vlastním uším.
"Nedokázala bych zabít Toma...nedokázala..."
"A Tom...už to ví?"
Zakroutím hlavou.
"Vůbec nevím, jestli mu to mám říct. Nejlepší by asi bylo, kdybych teď odešla a už se nikdy nevrátila..."
"To ať tě ani nenapadne...nemyslíš si snad, že si Tom zaslouží slyšet pravdu? Řekni mu to, Weru...on si to zaslouží..."
"Co mi má říct?"ozve se ode dveří a já s Billem se prudce otočíme.

/Nicolca/

Ich Bin Engel 23.

22. listopadu 2006 v 21:19 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
Kde jsi byla?"vykřikne na mě táta, když se vrátím druhý den odpoledne domů.
Zhluboka se nadechnu...nemám na další hádku s ním ani pomyšlení.
"Venku."odpovím a chci jít k sobě do pokoje, ale táta mě chytí prudce za ruku a kdybych ho neznala jsem schopná uvěřit tomu, že by mě na místě profackoval.
"Weroniko...Poslední dobou jsi...jiná. Změnilo se snad něco? Něco čeho jsme si já s mámou nevšimli?"
"Ne...všechno je v pohodě."
Táta jenom kývne hlavou a pustí mojí ruku.
"Nemusíš se ničeho bát..."dodám a zmizím u sebe v pokoji.

MEZITÍM MÁMA S TÁTOU...

"Patriku...už přišla?"křikne máma na tátu a posadí se za ním do obývacího pokoje na gauč.
"Je u sebe v pokoji. Něco s ní není v pořádku, Marie... bojím se o ní. Je to naše jediná dcera!"
Mamka jenom smutně přikývne.
"Co chceš dělat? Vím, že jí smrt Kristy zasáhla, ale..."
"Není to jenom tím, Marie!!!" křikne táta a prudce se postaví. Začne chodit po pokoji a něco si pro sebe mumlá.
"Mám strach, že...že si někoho našla."zašeptá táta a mamce se rozšíří oči hrůzou.
"Č-člověka? To...to ne!To by nikdy neudělala...ví, že je to zakázané!!"
"Zakázané ovoce nejvíc chutná! Budu jí sledovat..."
"Patriku!To nemůžeš...ona má právo na svoje vlastní soukromí a..."
"Musím zjistit, co se s ní děje..."řekne táta a odejde k sobě do pracovny.

O5 JÁ

"Weru...co se stalo?"zeptá se mě vyděšeně Tom, když se k němu okolo půlnoci přenesu. Nevím, jak jsem to dokázala, protože Tom je v bezpečí, ale...Ležela jsem u sebe v posteli a přemýšlela jsem o něm a najednou jsem tady...
"Nechápu, jak jsem to dokázala, ale to je fuk. Mám strach, Tome...myslím si, že táta něco tuší..."zašeptám.
Tom ke mně příjde a pevně mě obejme.
"Já se tě nevzdám..."zašeptá mi do ucha a líbne mě na čelo.
"Kde...kde je Bill?"
"Ten už spí...Chceš...chceš tady zůstat?"zeptá se mě Tom a spiklenecky se na mě usměje a prohlídne si mě. Až teď mi dojde, že mám na sobě jenom noční košilku!
"Moc ráda..."řeknu s úsměvem a Toma políbím. On mě chytí do náruče a odnese mě k sobě do ložnice.
Milujeme se spolu dravě a vášnivě, jako by jsme oba dva tušili, že to může být naposledy. Hrozně moc ráda bych chtěla o Tomíka bojovat, ale copak to dokážu?
"Já tě tolik miluju, Andílku..."zašeptá Tomík a líbne mě na rty.
"To já tebe taky, Tome...moc moc moc."řeknu mu s úsměvem a naše rty se opět spojí.
"Měla bych jít..." řeknu tichým hlasem, ale vůbec se mi od Toma nechce.
"Uvidíme se zítra?"
Jenom přikývnu a vklouznu do košilky.
"Miluju tě..."zašeptám s úsměvem, zavřu oči a když je o5 otevřu, tak jsem u sebe v pokoji.
Chci si jít lehnout do postele, ale najednou mám takovej zvláštní pocit... Jako by mě snad někdo sledoval...
"Kdo je tam?"křiknu ke dveřím a v pokoji se náhle rozsvítí stolní lampička. U stolu sedí táta a dívá se na mě se zvláštním pohledem...pohled plný bolesti a rozzuření...pohled plný lásky a zklamání...
"Ta-ti?"vykřiknu nevěřícně a tuším, že je něco v nepořádku.
"Věděl jsem to..."zašeptá táta a postaví se. Já na sebe hodím župánek a sleduju jeho tmavou postavu, která se ke mně blíží.
"Já ti nerozumím..."řeknu a modlím se v duchu, aby o ničem nevěděl...
"Myslel jsem si, že ti budu moct věřit, Weroniko... člověk!!Jak jsi jenom mohla?!?!Jak?!?!Dobře víš...moc dobře víš že lidé a andělé si spolu nemohou nic začínat!!!"
"Já..."
"MLČ!! Zklamala jsi mě... Já jsem to ale tušil... byla jsi poslední dobou hodně zvláštní...měla jsi v očích takové jiskření, které jsem u tebe neznal... řekni mi že ho nemiluješ...řekni mi to!!! Řekni mi, prosím tě, že je to pro tebe jenom nějakej puberťáckej úlet a já odejdu!!"
"Já...nemůžu tati..."zašeptám se slzami v očích.
"Cože!?"
"Já...já ho miluju..."řeknu a snažím se mít pevný hlas, ale jenom to dořeknu, svalím se bezvládně na postel.
Táta se mě snaží pochopit...vidím mu to na očích a taky vidím, že mu po tváři stekla slza. Slza zklamání a toho, že jeho poslední dcera se mu zamilovala do obyčejného smrtelníka. Co udělal špatně?! Vychoval snad špatné dítě? Ne...Vždyť on měl dokonalou rodinu... byl pyšný na to, že je Anděl, ale teď...
Táta zvedne svůj pohled od země a zadívá se na hodiny...je za deset minut půlnoc.
"Ty nebo on...?"zašeptá a mě právě teď puklo srdce na hromadu střepů, které už nikdo nikdy neslepí...Co budu na tomto světě dělat bez Toma? Ale copak tady můžu nechat rodiče samotný???

/Nicolca/

Ich Bin Engel 22.

22. listopadu 2006 v 21:19 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
"...mno a to je asi všechno."dopovím klukům svůj příběh o mém životě a opřu si hlavu a Tomovo rameno. Tom s Billem mě dneska pozvali k nim na hotel a nakonec jsem zjistila, že to bylo jenom proto, abych jim toho o sobě řekla co možná nejvíce...
"A jsi nesmrtelná?"zeptá se mě Bill a Tom se zadáví colou, kterou zrovna pije a začne kašlat. Nejspíš si představil, že až mu bude šedesát, tak že mě bude pořád šestnáct...:-)
"Ne, nejsem Bille! Jsem normálně smrtelná jako kdokoliv jinej...ostatně jsi to viděl, když Kristy..."
"Aha...promiň."
"V pohodě...ještě nějaký otázky?"
"Co se stane, když tvojí rodiče zjistí, že spolu chodíme? Říkala jsi přece, že je to zakázané..."zeptá se mě Tom a mě najednou zmizí úsměv ze rtů. Tom mi naštěstí nevidí do obličeje, protože zády se opírám o jeho hruť, ale Bill má na mě výhled přímo dokonalej...
Tak zemřeme...zašeptám v duchu a zhluboka se nadechnu. Nedokážu mu to říct... jak mu mám říct, že bude muset jeden z nás zemřít a ta volba záleží na mě!!
"Co kdyby jsme si tam dali nějakej film?"vykřikne najednou Bill a já se na něj jenom vděčně usměju, protože vím, že to udělal jenom proto, že tušil, že se mi nechce odpovídat.
"Já jsem pro..."přikývnu a zakloním hlavu, abych se podívala co na to Tom.
On mě jenom místo odpovědi lehounce líbne na rty a Bill tam dá zatím Úžasňákovi.
"Tome...?"zašeptám, protože se mi asi v půlce filmu zdá, že tady někdo tišše oddychuje...
Nic. Žádná odpověď.
Opatrně se od Toma odlepím a na gauči se posadím. Tom spí jako nemluvňátko.
"Obvykle u toho usíná..."řekne Bill a já skoro až nadskočím. Zapomněla jsem, že je tady taky on...
"Necháme ho spát..."zašeptám, příjdu k DVD a film vypnu.
Bill zatím Tom přikryl dekou a jde za mnou do kuchyně.
"Tak povídej..."řekne a já na něj jenom vyvalím oči.
"Co chceš slyšet?"zeptám se ho přímo a sleduju ho očima...
"Odpověď na otázku, na kterou se tě ptal brácha...moc dobře víš, co myslím, Weru..."
"Bille, nech to bejt...to je jedno..."
"Není to jedno. Jde o mýho bráchu a tebe mám taky moc rád, takže povídej!"řekne, chytí mě za ruku a donutí mě se posadit na židli.
"Kdyby se někdo z Andělů...třeba mojí rodiče, dozvěděli, že se jenom stýkám z mým svěřencem, vynadali by mi a přesunuli by mě někam jinam...Ale jelikož jsem se do Toma zamilovala a on...do mě, tak..."
"Tak co?"
"Bylo by to o hodně horší...jeden z nás by musel..."zašeptám a zadívám se Billovi do očí.
"Zemřít?"zašeptá Bill to jediné slovíčko, ze kterého mi přeběhne mráz po zádech. Přikývnu a na sucho polknu.
"To...to je nesmysl!"křikne Bill a prudce se postaví. Začne chodit po místnosti s rukama v kapsách a se zamračeným pohledem.
Teď už se ale postavím i já...
"Proč si myslíš, že jsem se Tomovi tak dlouho vyhýbala? Proč si myslíš, že jsem vám vzala paměť, když...Kruci..."křiknu a dám si ruku před pusu.
"Cože jsi?!?!"zbystří najednou Bill a příjde ke mně blíž.
"N-nic..."zakoktám se.
"Ty jsi nám vzala paměť? To můžeš?"
"Jo, ale jenom jednou... já...bylo to nutný...Kristy si to přála a ..."doprdele!!Já mu snad všechno řeknu!!
"Kristy? Vždyť ta nás vůbec neznala, nebo..."
Bill se najednou zarazí a vyděšeně se mi zadívá do očí.
"Ona byla můj anděl, že mám pravdu?"zašeptá po chvilce ticha a já jenom přikývnu.
"Bille...nebudeme to už víc řešit...jsem unavená a chce se mi spát..."řeknu a zívnu.
"Weroniko...je to tvůj život a já ti ho neberu...chci ti říct jenom jedno..."zašeptá se skelným pohledem zapíchlým přímo na mě.
Zastavím se s rukou na klice od dveří a čekám, co z Billa vypadne.
"Mám bráchu rád..."zašeptá, otočí se a odejde pryč.
Já se nezmůžu ani na slovo. Čekala jsem, že na mě bude křičet a on místo toho...
Vždyť já mu ubližuju....ubližuju všem!! Billovi tím, že jsem se zamilovala do jeho bráchy...Tomovi tím, že vůbec existuju...
Zakroutím bezmocně hlavou a snažím se zadržet slzy. Jak dlouho náš vztah dokážeme s Tomem skrývat? Týden, měsíc, rok? Je vůbec možné, aby na to nikdo nepřišel?


/Nicolca/

Ich Bin Engel 21.

22. listopadu 2006 v 21:18 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
"Tati...můžu dál?"zeptám se ho, když strčím hlavu do dveří od jeho pracovny. Táta sedí za stolem a má hlavu ponořenou ve svých knížkách.
"Jasně zlatíčko..."řakne a já se posadím na židli, kterou má naproti stolu.
Už to budou dva týdny, co na ostrov připlula loď. Byli to záchranáři, kteří po nás pátrali a jelikož našli trosky letadla, napadlo je prozkoumat ostrov, jestli někdo nepřežil.
Když se naši dozvěděli, co se všechno stalo, nechtěli tomu uvěřit... nemohli uvěřit tomu, že Kristy je po smrti...
"Chtěla jsem se tě zeptat, jestli máš nového anděla pro Billa?"zeptám se ho tichým hlasem a pohledem sleduju jeho tvář, která je ve smutné grimase. Od smrti Kristy jsem ho snad neviděla se jenom usmát...
Táta zvedne svůj pohled od knih a zadívá se mi do očí.
"Zatím jsem nikoho nesehnal, ale neboj se...dávám na toho kluka pozor."
Přikývnu a chci odejít, ale...
"Je všechno v pořádku, Weroniko?"
Zastavím se s rukou na klice od dveří a otočím se z5 na tátu.
"Chybí mi Kristy."zašeptám a táta jenom smutně přikývne, že mě chápe.
Odejdu z jeho pracovny a nechám ho v klidu pracovat na jeho knihách. Mamka není doma a...nikdo jiný tady vlastně není.
Mám v plánu jít se na chvilku projít na zahradu, ale v tom se ozve zvonek od dveří.
"Jdu tam!"křiknu na tátu...bez tak to je mamka.
Otevřu dveře a málem mě klepne. U dveří stojí Tom s hlavou sklopenou, takže mu obličej stíní kšilt.
Když zjistí, že se dveře otevřeli zvedne svůj pohled od země a zadívá se mi do očí.
Jak dlouho jsme se neviděli? Dva týdny...?Nebo spíš on mě. Já ho sleduju skoro každý den a zjistila jsem, že po celé ty dva týdny byl nějaký přemýšlivý a dokonce se nezajímal o žádné jiné holky... nevím proč, ale uvnitř mě jako by něco poskočilo...
"Co tady děláš?"zeptám se ho vyděšeně. Kdyby zjitil táta, že za mnou domů přišel můj svěřenec, zabil by mě.
"Můžu s tebou mluvit?"zašeptá s prosícím hlasem.
"Ehm...mno...jasně. Ale půjdeme jinam...doma je táta."řeknu a Tom jenom tiše přikývne. Vezmu si do ruky kabelku, obuju si boty a křiknu na tátu, že jdu ven. Odpovědí mi je tiché zabručení.
"Nevěřila jsem, že se ještě někdy potkáme."začnu konverzaci, když dojdeme do jednoho parku a tam se spolu posadíme na lavičku.
"Nemohl jsem to vydržet...Něco jsem si uvědomil, Weru."řekne a koukne se mi do očí. Tolik jsem po jeho pohledu toužila...po jeho slovech, jeho dotecích...jeho polibcích. Celých těch čtrnáct dní bylo pro mě jako peklo...chodila jsem jako tělo bez duše. Z části za to mohla smrt sestry, ale z druhé části...Tom.
"Co?"zašeptám s chvějícím hlasem a bojím se jeho odpovědi.
"Nemůžu...nechci bez tebe bejt."řekne s pevným hlasem a čeká, co ze mě vyleze.
Hlavně klid!Nádech, výdech... uklidňuju se v duchu a v hlavě mi rotuje snad tisíc myšlenek...
"Tome, já...víš, že mám hrozně moc složitej život."
"Vždyť to já taky. Dobře...na tebe nemám, ale i když vím, co jsi zač...zamiloval jsem se do tebe."
"Nezvládneme to..."zašeptám a v očích mě začnou pálit slzy.
"Weroniko...nechci se tě jenom tak vzdát. Chci o tebe bojovat. Seš jiná než všechny ty ostatní holky, který se mi věší na krk. Prosím tě. Dej nám spolu šanci..."řekne a udělá na mě ten svůj psí pohled...do hajzlu!Ať se na mě takhle nedívá nebo se na něj vrhnu a ulíbu ho k smrti.
"Kdyby záleželo jenom na mě, tak..."nedopovím, protože Tom mi položí ukazováček na ústa.
"Všechno záleží jenom na tobě."zašeptá, uchopí mojí tvář do své dlaně a zlehýnka se dotkne svými rty těch mých...jenom takovej lehounkej dotek, ale já se cítím jako v sedmém nebi.
"Miluju tě..."zašeptám a zářivě se na Toma usměju. Najednou jsem plná síly a plná energie. Mám chuť bojovat proti celému světu... my to s Tomem dokážeme. Všichni uvidí, že láska si prostě nevybírá a že existuje i mezi Anděli a lidmi.
"Dokážeme to, Andílku..."zašeptá Tom a znovu mě políbí. Nevím, jestli to dokážeme, ale věřím v to. Nic jiného mi teď nezbývá...jenom věřit v naší lásku, která je snad silnější než všichni okolo...

/Nicolca/

Ich Bin Engel 20.

22. listopadu 2006 v 21:17 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel

"Weroniko...já vím, že jsi andílek, ale..."
"Ale já to myslím vážně!Jako opravdovej anděl!"řeknu. Mohlo mi bejt hnedka jasný, že mi Tom neuvěří...chjo...co když to tak ale bude lepší? Ne...už jsem začala a jestli ho mám ztratit, tak ať alespoň ví pravdu.
"To by snad už stačilo...snažím se tady s tebou mluvit vážně a ty..."
"Fajn. Vidím, že mi nevěříš, tak ti to ukážu názorně...dej sem ruku."rozkážu mu a vytáhnu z kapsy nůž. Jenom Tom uvidí nůž, rukou hnedka ucukne a vyděšeně se na mě dívá.
"Neboj se..."zašeptám a abych mu dodala odvahu, zadívám se mu do kukadel...Tom přikývne a nastaví mi dlaň. Jenom trošku ho říznu nožem, ale krev mu teče.
Nastavím nad ránu svojí dlaň, zavřu oči a cítím to teplo, jenž jde ze mne do Toma. Otevřu oči a rána je pryč.
"Co...?Jak...?"nechápu Tom a prohlíží si dlaň, na které najednou nemá ani škrábnutí.
"Chtěla jsem ti to říct už dřív, ale nemohla jsem..."
"Ne...nech mě."zašeptá Tom, když se ho snažím pohladit. Hodí na mě takovej zvláštní pohled, ve kterém je možná i strach a lístost a odběhne ode mě pryč.
Zhroutím se bezvládně na zem...
Sám chtěl slyšet pravdu... a já jsem tak blbá, že jsem ho poslechla!!! Podívám se ubrečeným pohledem na nebe.
"Babi...co teď?"zašeptám a i přesto vím, co mě bude čekat teď.
Mám jenom dvě možnosti. Vymazat ze srdce i z hlavy Toma a zapomenout na něj nebo...ŽÁDNÉ NEBO!!!
Když jsem viděla ten Tomův pohled, přeběhl mi mráz po zádech. Jako by se mě bál...nebo jako by se bál toho, co je ve mně...
Všechno jsem zkazila...všechno...

"Weru...?"slyším nad sebou a jenom nerada otevřu ubrečené oči a vzhlédnu, kdo mě volá. Nevím, jak dlouho už tady spím, ale musela jsem prospat celé odpoledne, protože už se stmívá.
"Co se děje, Bille?"zašeptám a se zívnutím se posadím.
"Tom mi řekl, co jste si povídali."řekne a posadí se vedle mě.
"Ty se mě snad nebojíš?"zeptám se ho s ironií v hlase a prohlížím si ho. Jeho černé, havraní vlasy s vetkanými pramínky mu vítr jemně cuchá a vypadá hrozně rozkošně... Není namalovaný a i přesto je jeho pohled hrozně moc pronikavý.
"Zachránila jsi mu život a mě ho zachránila Kristy, že mám pravdu?"
Jenom tiše přikývnu, protože při jméně mé sestřičky mě bodne u srdce. Co by dělala, kdyby zjistila, že jsem Tomovi prozradila naše tajemství?
"Tom sedí dole na pláži..."oznámí mi Bill s úsměvem na rtech.
"Nebude se mnou chtít mluvit..."zašeptám.
"Myslíš?"
Za zkoušku nic nedám...prolítne mi najednou hlavou a postavím se.
"Díky..."zašeptám směrem k Billovi a vydám se hledat Toma.
Najdu ho jak stojí na pláži a čučí na moře.
"Co chceš, abych teď řekl?"zašeptá a přitom se na mě ani neotočil. Přistoupím k němu blíž a dám si ruce do kapes.
"Nemusíš říkat nic. Možná to tak bude lepší...pochopím tě."
"Co chceš pochopit, k čertu?!Já...vím, že každej má nějaký tajemství, ale to tvoje je...je..."
"Veliký..."doplním ho, když vidím, že nemohl najít správný slovo.
"Myslel jsem si, že je někde něco víc než lidé, ale...nevěřil jsem tomu. Proč zrovna ty?! Ty jsi Anděl a já jsem oproti tobě pouhej člověk!"
"Tome...takhle nemluv, já..."
"Ne. Teď chci mluvit já. Sama víš, že tě mám strašně moc rád, Weru. Ale...my dva spolu nemáme budoucnost! Vím, že to víš!No tak řekni...může snad ubohej člověk chodit s ANDĚLEM?!?!"
Když polknu několik slz, tak odpovím..
"Ne..."zašeptám a to by člověk nevěřil, co pouhé NE dokáže udělat s mým životem...
Tom ke mně příjde blíž a vidím, že se mu lesknou oči...
Chce mě pohladit po tváři, ale v půlce pohybu se zastaví, zakroutí smutně hlavou, ruku strčí do kapsy a odejde pomalými kroky pryč.
Než si stačím uvědomit, co se právě stalo, uslyším Billův výkřik:
"LOĎ!!!"



/Nicolca/

Ich Bin Engel 19.

22. listopadu 2006 v 21:15 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
Probudím se a do očí mě začnou štípat ranní sluneční paprsky. Všimnu si Toma, kterej leží vedle mě a oddychuje. Vypadá tak sladce a nevinně...Mám chuť ho políbit, ale jenom se na něj smutně usměju, postavím se a obléknu. Musím pryč...chci se vrátit z5 na pobřeží...
Nechci tady nechat Tomíka samotnýho, ale teď musím bejt sama...musím přemýšlet o tom, co jsem to vlastně udělala...
Zamilovala jsem se? Možná, ale...co když to někdo zjistí? Někdo jako například rodiče nebo někdo vyšší? Zabijí mě potom?
Zakroutím hlavou a musím se zasmát sama sobě, nad čím to tady přemejšlím.
Sepnu si vlasy do culíku a zadívám se na Toma, kterej ještě spí. Sehnu se k němu a jemně ho pohladím po tváři. Začne se probouzet s úsměvem na rtech, ale to už beru nohy na ramena a rychlým krokem odcházím z džungle pryč.
"Konečně!!"zvolá Bill, když mě uvidí přicházet na pobřeží.
"Kde je Tom?"zeptá se mě a přiběhne za mnou. Nechci s ním teď mluvit...nechci mluvit s nikým! Chci ho jenom obejít a jít dál...kamkoliv!
Bill mě ale jemně chytí za paži a zadívá se mi do očí.
"Co se stalo?"zašeptá a mě v očích začnou pálit slzy.
"Tom snad za chvilku příjde..."pípnu, vyvlíknu se mu a namířím si to přímo k palmě, u které mě Tom nedávno políbil. Opřu se o ní zády a sjedu opatrně na písečnou pláž, kde se posadím, zavřu oči a dám si hlavu do dlaní.
Co jsem to jenom provedla? Tom je můj svěřenec!!! Ale copak se takovýmu krásnýmu stvoření dá odolat?
"Proč jsi na mě nečekala?"ozve se nademnou Tomův hlas a já k němu unaveně zvednu hlavu.
Neodpovím, jenom se zadívám do země a cítím, jak mi hořké slzy stékají po tvářích.
"Weru...co se děje?"zeptá se mě vyděšeně Tom a posadí se vedle mě.
"Zvorali jsme to, Tome..."zašeptám a rozbrečím se ještě víc.
"Nic jsme nezvorali...jsme mladí, svobodní...můžeme si dělat co chceme."utěšuje mě Tom a hladí mě po tváři.
"Ty jo..."
"Ty...ty snad někoho máš?"
"Mám...mám složitej život. To je celé..."
Tom se postaví, chytí mě za ruku a donutí mě, abych se postavila taky. Uchopí jemně mojí bradu do své dlaně a donutí mě, abych se mu zadívala do očí.
"Nechápu, co jsi to se mnou provedla, ale když jsem s tebou, je mi nádherně! I když jsem nikdy nevěřil na pravou lásku jako brácha, myslím, že jsem jí našel...znám tě jenom krátce, ale připadá mi to jako věčnost..."
"Tome...neříkej to...děláš mi to strašně moc těžký.Ty nevíš, kdo já jsem!!"
"Chci tě poznat, Weroniko...hrozně moc chci..." zašeptá a zlehounka mě líbne na rty. Zhluboka se nadechnu, utřu si do rukávu slzy a zadívám se Tomovi znovu do těch jeho nádherných, čokoládových očí, které na mě teď hledí s otazníkem v očích.
Řeknu mu to! Řeknu mu to teď...
"Vážně chceš vědět, kdo já jsem, Tome?"zašeptám a Tom jenom tiše přikývne.
"Vím, že až ti to řeknu, tak se všechno změní, ale já...nemůžu už dál. Tím, že jsem se do tebe zamilovala jsem stejně porušila všechna pravidla, takže..."
"Zamilovala? Pravidla?"nechápe Tom.
"Tome...já nejsem člověk. Jsem anděl...Já jsem tvůj anděl!"


/Nicolca/

Ich Bin Engel 18.

22. listopadu 2006 v 21:15 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
*****o5 JÁ*****
Unaveně si sednu na jeden uschlej pařez a zadívám se okolo sebe. Slunce už dávno zapadlo a nad ostrovem se rozprostřela tma.
Na sucho polknu. Co teď? Možná že měl Tom pravdu...možná jsem přece jenom měla zůstat na pláži a čekat, než pro nás přijede pomoc. Střed ostrova nemůžu za boha najít... je to tady veliký jak krava!
Chci se postavit a jít dál, ale najednou uslyším v houštině nějaké zašustění...Prudce se postavím a se zrychleným dechem se rozhlížím okolo sebe.
Asi se mi to jenom zdálo...ujistím se nakonec v duchu, ale v tom mi dojde, že v tom křoví vážně někdo je...
"K-kdo je to?"křiknu a zadívám se tím směrem...
Z křoví najednou vyskočí Tom.
"Ty...deBille!!!Víš, jak jsem se lekla?!"zařvu na něj a kdybych měla něco tvrdýho po ruce tak to po něm hodím...
"A já jsem si myslel, že tak odvážná holka, co se vydá sama do džungle se ničeho nebojí!"řekne mi s úsměvem na rtech.
Sjedu ho jenom vražedným pohledem a chci jít dál, ale...
"Kam chceš teď v noci jít?"zeptá se mě a sedne si na pařez, na kterým jsem před chvilkou seděla já.
"No...dál."odpovím, ale v hlase už nemám tolik sebejistoty, jako odpoledne.
"No tak běž...já tě zdržovat nebudu..."řekne a totálně mě tím překvapil. Myslela jsem si, že mě nenechá jít samotnou, ale...
Zadívám se na něj a naše pohledy se střetnou.
"Myslíš si snad, že se bojím?"zeptám se ho s ironií v hlase, ale v tom se v lese ozve zahoukání nějaký sovy a já div nevyletím z kůže.
Tom se začne šíleně smát...já k němu příjdu, strčím do něj a on spadne z pařezu na zem...stačí mě však ještě strhnout s sebou.
Takže teď ležíme jako dva blázni v hromadě listí...
Chci se postavit, ale Tom udělá něco, co mě překvapí...zakryje moje tělo tím svým...Moje ruce chytí jemně nad mojí hlavou a zadívá se mi do očí.
"Proč si musíš pořád dokazovat, jaká že to nejseš hrdinka?"zašeptá s otázkou v očích.
"Já...já..."začnu koktat a dech se mi najednou zrychlí...co to se mnou dělá?!
"Co?"zeptá se pobaveně a svými hebkými rty přejede jemně po mém krku. Po těle mi přeběhne vlna vzrušení...
"Já...musím bejt silná."zašeptám chraplavým hlasem a slastně přivírám oči.
"Co jsi to se mnou udělala?" zeptá se mě Tom a než mu stačím odpovědět, přiloží svoje ústa na ty mé...
Najednou jako by uvnitř mě něco vybouchlo...něco velikýho... něco nenasytnýho...něco, co chce víc a víc...
Vyprostím svoje ruce zpod těch Tomových a přitáhnu si ho k sobě ještě blíž. Náš polibek je vášnivý, nenasytný...jako by jsme po tom prahli oba dva celou věčnost...
"Tome...vůbec mě neznáš..."zašeptám, když mě začne svlíkat a hladit po těle...celé moje tělo je najednou jako v ohni. Jeho dlaně dokáží něco, co žádné jiné... rozpoutají ve mě tolik vášně a chtíče... Kvůli tomuhle klukovi bych byla schopná zabít...jenom za jeden jeho pohled, jenom za jeden jeho dotek, jeden jeho polibek nebo jedno jeho obejmutí...všechno to ve mě zůstává, ale uvnitř sebe cítím bolest... Vím totiž, že je to jenom poblouznění, které vyprchá...
Ale tuhle chvíli nechci zastavit. V hlavě mi pořád rotují myšlenky, že bych neměla...NESMÍM!Ale jenom se tomu usměju...zakázané ovoce nejvíc chutná a Tom ještě víc :-)
"Jestli nechceš, tak..."řekne Tomík a já ho umlčím polibkem...nechci, aby tahle nádherná chvíle skončila, jenom proto že je to zakázané...
Pak už oba dva jenom mlčíme a vychutnáváme si naše krásné milování...

/Nicolca/

Ich Bin Engel 17.

22. listopadu 2006 v 21:14 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
"Já jsem úplně normální člověk a jestli se vám něco nezdá tak je to vaše mínus."vyštěknu na ně a s nosánkem nahoru odejdu od nich pryč.
Posadím se pod jeden strom a zadívám se na moře...co mám teď dělat?! Kdyby tady byla Kristy, poradila by, ale...
Prudce zakroutím hlavou...nesmím na ní myslet. Musíme se co nejrychleji dostat z tohoto ostrova a já vím jak. Když se dostanu přímo do středu ostrůvku, mohla bych dát nějak signál tátovi...
Podívám se, kde jsou kluci...o něčem se spolu baví asi třiet metrů ode mě...kdybych se nějak nenápadně proplížila do té džungle co je za mnou...
Nojo...ale co když se klukům něco stane? Tomovi bych pomohla, ale co Bill? Musí na sebe bejt zatraceně opatrnej...
Kapesní nožík si strčím do kapsy a nenápadně se vypařím do středu ostrova...dá mi to sice fušku najít střed, ale snad se mi to povede...

*****MEZITÍM TOM A BILL*****
"Nikde není..."řekne nasupeně Tom, když prohledali celé pobřeží a Weroniku nenašli.
"Třeba si šla zaplavat..."plácne Bill a Tom ho spraží vražedným pohledem.
"To by jsme jí asi viděli...Moment! Já jí zabiju!!"křikne Tom a sepne ruce v pěst...
"Co!?"
"Šla do džungle...chtěla prohledat ostrov...myslela si, že něco najde."
"Jak to víš?"nechápe Bill.
"Bavili jsme se o tom, když jsi šel pro vodu...pak jsme to nějak...zamluvili."zakoktá se Tomík.
"Myslíš to líbání?"zasměje se Bill a s povytaženým obočím se koukne na bráchu.
"to je fuk...stejně se mi na ní něco nezdá..."zašeptá Tom a když na něj Bill jenom nechápavě čumí, zakroutí očima.
"Ty snad nejseš moje dvojče...ty jsi jí snad uvěřil?Věříš jí to, že jsme se úplnou náhodou zachránili jenom čtyři lidi z celého letadla?Věříš jí to, že dokázala tělo své sestry sama zakopat?Věříš jí..."
"Co proti ní máš?"oboří se Bill na Toma.
"Něco se mi na ní nezdá...je tvrdohlavá, panovačná a ...a..."
"Tobě se líbí!"vykřikne Bill s pobaveným výrazem ve tváři.
"Nechme těch keců a jdeme jí najít! Za chvilku je tma..."rozhodne po chvilce Tom a vydá se i s Billem do zrádné džungle.
"Tady jsou určitě pavouci!"křikne na Toma asi po hodině cesty Bill a celej rozklepanej se bojí udělat další krok.
"Jak jsi na to prosím tě přišel?"zasměje se Tom a otočí se na bráchu. V tom mu však zmizí úsměv ze rtů...
"C-co?"nechápe Bill a sleduje Tomvů vystrašenej pohled, kterej směřuje na jeho rameno.
"Ani se nehni."zašeptá Tom a příjde k němu ještě blíž.
Bill má na rameni obrovskýho pavouka...
"Co tam mám?" zeptá se ho Bill s pisklavým hláskem.
Tom vezme ze země větem a prudkým pohybem bouchne Billa do ramene. Pavouk naštěstí spadne na zem a zmizí...
"Jau...ty...kreténe!!"řve Bill a mne si bolavý rameno.
"Jdeme dál...!"
"Nikam nejdu...mám z těch hajzlů pavoukatejch panickou hrůzu. Běž za Weronikou a já na vás budu čekat na pláži."řekne Bill a než stačí Tom cokoliv říct, Bill se otočí a zmizí v houštině stromů.
Tom nad ním jenom mávne rukou a vydá se dál...


/Nicolca/

Ich Bin Engel 16.

22. listopadu 2006 v 21:13 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
***O TŘI TÝDNY POZDĚJI***

"Je to důležité!"křiknu na Toma a dám si ruce v bok. Jsme tady na tom pitomým ostrově už skoro tři týdny a nic jsme zatím nenašli...a nikdo nenašel nás. Žádné trosky letadla, žádní jiný lidé...prostě NIKDO! Teď mě napadlo, že by jsme mohli jít prozkoumat ostrov víc do vnitrozemí, ale Tom je zásadně proti.
"Ať tě to ani nenapadne...nic tam nenajdeš! Je to akorát tak nebezpečný!"křikne na mě a dá si ruce v bok i on.
Bill šel pro vodu, ale má se každou chvilku vrátit. Vím, že bude stát na Tomově straně a to už se odtud nehnu vůbec. Potřebuju se dostat přesně do středu ostrova, abych se mohla pokusit dát vědět tátovi...třeba by mě vycítil...
"Jsem svobodnej člověk!"křiknu div Tomovi nespadne na hlavu kokos z palmy.
"Jestli se mi jenom vzdálíš na krok z dohledu, přivážu tě ke stromu!!"
Jak jsem Toma za ty tři týdny poznala trošku blíž tak vím, že by toho byl schopnej...
"Trhni si nohou, Kaulitzi!"zasyčím, popadnu mnou osobně vyrobenej nožík a chci odejít, ale Tom mě chytí prudce za loket.
"Nevíš co tam je..."řekne už trošku klidnějším hlasem. Copak to nechápe? Já nejsem zvyklá na to, aby se o mě někdo staral...obvykle to je tak, že já se starám o ty druhé...
"Když budeme pořád jenom stát na místě, tak se odtud nikdy nedostaneme..."řeknu pro změnu já a zadívám se Tomíkovi do očí.
"To seš pořád tak tvrdohlavá?"zašeptá a já jenom s úsměvem přikývnu.
"Máš ale smůlu...já taky a proto...BUDEŠ TADY!" řekne nakonec a myslí si hošánek, kdo ví jakej není drsnej...
"Víš co mi můžeš, Kaulitzi?" zeptám se ho jedovatě...
"Jo vím..."řekne Tom s úsměvem, nahne se ke mně a políbí mě.
Mno...mno počkej!Tohle jsem zrovna nemyslela! Křičím v duchu a snažím se od Toma odtrhnout, ale i když se to nezdá, tak má sílu! Namáčkne mě svým tělem o kmen stromu a v líbání nepřestává... Sakra, ale...je to hezký...NE, NENÍ!! Jo, je...nemůžeš!!!Hádám se sama se sebou v duchu, ale nakonec toho nechám, omotám Tomovi ruce okolo krku a jeho krásným polibkům se úplně poddám. Co to se mnou dělá, proboha?!
"Ehm...ehm..."ozve se za námi a my dva se od sebe v rychlosti odtrhneme...
Před námi stojí Bill s jiskřičkami v očích a koutky úst mu "nenápadně" cukají.
"Neruším?"zeptám se a jak vidím Tomův obličej, má chuť po něm něco hodit.
"Ne...nerušíš!"řeknu místo Toma a do rukávu si naschvál utřu (přímo vydrhnu) rty.
"Našel jsem trosky letadla...."zašeptá Bill a my dva k němu překvapeně vzhlédneme..
"Kde?!"vykřikne Tom.
"Jak jsem šel pro tu vodu, vylezl jsem na jeden kopec a rozhlídl jsem se okolo sebe. Není šance se k nim dostat. Jsou asi padesát kilometrů daleko!"
"Tak ale jak...?"zamyslí se nahlas Tom a zadívá se mým směrem.
"Taky mě to napadlo Tome..."přidá se k němu Bill a s otazníkem v očích se na mě zadívá i on. Co?!?!?!?!
"Co??"křiknu a sjedu je oba dva pohledem.
"Jak to, že jsme my tři...vlastně čtyři, promiň. Jak to že jsme skončili zrovna tady?!"křikne Bill mým směrem.
"Co se v tom letadle vlastně stalo?"zeptá se Tom spíš sám sebe...
"Já...pamatuju si, že na mě Kristy skočila!"vykřikne Bill jako by bůh ví na co přišel...vlastně přišel na hodně...kuwa!
"Jo...to ty na mě taky!"ukáže mým směrem Tom a já jsem v hajzlu...
"Proč bych po tobě měla asi skákat? Měla jsem dost potíží sama se sebou!"vyštěknu na Toma.
"Weroniko...o co tady jde?! Co seš zač?"zeptá se mě Bill a já jenom na sucho polknu...jak z toho ven? Co by se stalo, kdyby se dozvěděli pravdu?
"Já...já...já jsem..."začnu koktat. Zhluboka se nadechnu a odpovím Billovi klidným hlasem.
"Já jsem..."


/Nicolca/

Ich Bin Engel 15.

22. listopadu 2006 v 21:13 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
Na rovinaté pláži vidím Kristy, jak leží na zemi a kousek od ní leží Bill.
Bill vypadá, jako by jenom spal, ale Kristy...
"Kristy!!"křiknu a rozběhnu se za ní... Tom se rozutíká za svým bráchou. Vypadá to, že Bill jenom omdlel, ale ségra je na tom hůř...
Přiběhnu udýchaně k ní a kleknu si k ní na zem.
"Kristy...no tak..."křičím na ní a ona konečně otevře oči.
"Weru...já...já...nemůžu..."zašeptá a bolestí se jí zkřiví obličej.
Něco není v pořádku. Prohlídnu si celé její tělo a na modrém tričku vidím rudou skvrnu. Opatrně jí vyhrnu tričko a malém vykřiknu... v břiše má zapíchlý kus plechu a vypadá to vážně..
"Pomůžu ti..."zašeptám, ale Kristy zakroutí hlavou.
"Vím, že je to zlé...cítím to. TY mě nemůžeš vyléčit, Weroniko...TY nejsi můj anděl..."zašeptá a snaží se popadnout dech.
"Jak je jí?"ozve se za mnou Tomův hlas a já se na něj otočím se slzami v očích. V pozadí stojí Bill a oba dva se na mě lítostivě dívají...
"Musíme jí dostat na pláž...ale opatrně!"řeknu klukům a snažím se být silná, ale když vidím Kristy, jak je na pokraji svých sil a bojuje o každé nadechnutí, div že se mi nepodlomí kolena.
Kluci Kristy opatrně uchopí a společně jí přeneseme na pláž, kde jí položíme na hromadu listí, které naházíme pod palmu, aby tam nesvítilo tolik slunce.
"Nechte mě tady s ní..."zašeptám na kluky a ti jenom s přikývnutím odejdou.
Posadím se vedle sestry a chytím její dlaň do té své.
"To zvládneš..."zašeptám a odhrnu jí pramínek vlasů za ucho.
"Babi..."zašeptá najednou Kristy z pohledem upřeným za mě. Otočím se, ale nikoho nevidím...
"Nikdo tam není..."zašeptám, ale ségra jako by viděla ducha, nebo co...
"Už je můj čas..."zašeptá Kristy se slzami v očích a stiskne mojí ruku.
"Nenechávej mě tady samotnou...prosím tě...Zvládneš to!"
"Svůj úkol jsem splnila... já..."
Kristy se najednou rozkašle...chci jí říct, aby už nemluvila, aby se nevyčerpávala, ale ona mi skočí do řeči.
"...já...zachránila jsem Billa z toho letadla. Byl to můj úkol...teď...teď musím jít. Mám tě ráda, ségra..."zašeptá a jako by najednou zapomněla na tu bolest, co jí tíží a usměje se na mě. Je to úsměv plný ztráty, zoufalství, ale i klidu...
Pak najednou zavře oči a její ruka vyklouzne z té mé.
"Ne...Kristy!!"zakřičím a po tvářích se mi kutálí slzy velké jako hrachy..
Z ničeho nic se okolo mě objeví bílá mlha a přinutí mě zavřít oči...Když je otevřu, mlha je pryč a tělo Kristy taky...
Když Anděl naposledy vydechne, změní se jeho tělo na třpytivý prah, který vánek odnese tam, kam lidské oko nevidí.
Prolítne mi najednou hlavou a zadívám se do dálky před sebe, kde zrovna slunce zapadá...
"Mám tě taky ráda..."zašeptám a kleknu si vyčerpaně na kolena... Zadívám se na zapadající Slunce a uvědomím si, že teď musím být silná...nesmím padnout!!Kristy by si přála, abych teď bojovala...
Prudce se postavím a loudavými kroky se vydám najít Billa s Tomem.
Bill je teď v nebezpečí, i když o tom neví. Nejenom že jsem já přišla o svojí sestru, ale i Bill přišel o svého strážného anděla.
Najdu kluky, jak sedí na pláži vedle sebe a o něčem se spolu baví. Jenom si všimnou, že se k nim blížím, zmlknou.
"Jak je jí?"zeptá se mě jako první Bill a zadívá se na mě smutným pohledem.
Jenom zakroutím smutně hlavou, protože myšlenky v mé hlavě, bolest v mém srdci a hořkost v ústech mi nedovolují mluvit.
Tom ke mně najednou příjde a pevně mě obejme. I když jsem to nečekala, přitisknu se k němu a moje slzy smáčí jeho XXL tričko, které náááádherně voní :-)
"Dostaneme se odtud, ať to bude znamenat cokoliv..."zašeptám a dvojčata jenom souhlasně přikývnou...

/Nicolca/

Ich Bin Engel 14.

22. listopadu 2006 v 21:12 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
"Au..."syknu, když se pokouším otevřít oči. Hlava mi přímo PŘÍŠERNĚ třeští a celý tělo mám jako by ochrnuté...
Po několika pokusech se konečně posadím a rozhlídnu se okolo sebe... ležím na pláži a slunce mi praží do obličeje. Cítím, že mám na čele řeznou ránu a mám taky docela hlubokou řeznou ránu na ruce, ze které mi teče krev. Utrhnu si kousek trička a ruku si zavážu.
Postavím se a rozhlížím se okolo sebe. Kde je kdo?!
Nebo spíš bych se měla ptát, co se stalo, k čertu?!?! Pamatuju si, že jsem byla s Tomem na záchodě a potom byly velké turbulence a pak... trhalo se letadlo a letěl na nás velký kus plechu...skočila jsem po Tomovi a ani nevím jak jsem to dokázala, ale musela jsem se přenést...
"Tome!!!"křiknu a naslouchám, jestli něco neuslyším...
"Kristy!!!!!Kde jste kdo?!?!?"řvu na celou pláž, ale nic..
Najednou jako bych viděla v písku ležet nějakou osobu...zamhouřím víc oči a ...
"Tome!!"křiknu a rozběhnu se jeho směrem.
Tom leží na zemi a vypadá to, jako by jenom spal...nejspíš omdlel z toho přenosu...protože zraněnej nikde není...
"Tome??Tome!!"křičím a jemně ho fackuju po tváři.
Konečně se začíná probouzet...
"Jakej debil?"křikne, když zjistí, že ho někdo fackuje...
"Ještě si stěžuj..."odseknu mu a sleduju, jak se staví na nohy.
"Zase ty?!"křikne skoro až vyděšeně, když se postaví a zjistí, kdo ho to tak "mile" probouzel.
"Ne...děda Mrazíček."hodím na něj xicht a snažím se vycítit Kristy...mám o ní docela strach...
"Kde to jsme a co se to stalo?Kde je Bill?!?!"zasype mě otázkama Tom a rozhlíží se okolo sebe. Stejně nic jiného kromě moře, písku a stromů v pozadí neuvidí!
"Nevím."řeknu mu stručně.
"To...letadlo spadlo, že jo?"
"Páni...na to bych bez tebe nepřišla! To jsi vymyslel sám?!"
"Nevím jak ty, ale já jdu hledat Billa!!"řekne a v jeho hlase cítím něco jako strach. I já mám strach o Kristy...přenesla Billa stejně jako já Toma? Nebo zůstali v letadle a spadli někam do moře...?Kde sakra jsou?!!?
"Počkej, Tome...neznáš to tady...třeba jsou tady lidožrouti, domorodci a bůh ví co ještě... nebezpečná zvířata..."
"Mlč!"křikne na mě Tom a zastaví se v půlce cesty. Já, jelikož jsem šla hnedka za ním do něj napálím.
"Promiň."pípnu a dám si od něj patřičnej odstup.
"Nechápu, co se to děje! Ani tě neznám!! Ale jenom jsem tě poznal, mám samý maléry... kradež u mě na hotelu, zřítí se s náma letadlo... jsme mi dva snad jediný, kdo přežili? Jak jsme se zachránili? Kde je zbytek posádky a kde je to LETADLO??!"
"Neřvi na mě Kaulitzi!! Proč si myslíš, že za to můžu zrovna já? Já jsem tvůj an..."
Kdybych se nekousla v pravou chvíli do jazyka, tak se podřeknu...kuwa!!
"Ty jsi můj co?" zeptá se mě Tom a koukne mi do očí...
"Zapomeň na to..."řeknu a mávnu nad tím rukou. Posadím se do vyprahlého písku a zadívám se na moře.
Tom nejspíš neví co má dělat, ale nakonec si sedne za mnou...
"Ty jsi letěla sama?"zeptá se mě po chvilce ticha.
"Se sestrou."zašeptám.
"Myslíš, že jsou naživu?Tvoje sestra a Bill?"
"Já nevím, Tome...Ale doufám, že-"
Najednou uvnitř sebe něco ucítím... Prudce se postavím a zadívám se do džungle, která se rozprostírá hned za písečnou pláží.
"Co se děje?"zeptá se mě překvapeně Tom a postaví se taky.
"Kristy..."zašeptám jenom a rozutíkám se do tmavého pralesa...
"Sakra...hey ty...stůj!!"řve za mnou Tom a utíká se mnou...
"Kdyby něco, nejsem žádnej "hey ty" ale Weronika!"objasním mu, když se zastavíme.
Tom jenom udýchaně přikývne a opře se rukou o strom.
"Kristy...kde jsi?!"zakřičím a rozhlížím se kolem sebe...
"He-hele..."zašeptá Tom a ukáže rukou před sebe. Podívám se směrem, kterým ukazuje a musím si dát ruku před pusu, abych nevykřikla.

/Nicolca/

Pokráčko příště ;-)

Ich Bin Engel 13.

22. listopadu 2006 v 21:11 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
"Hele...neviděli jsme se už někdy?"zeptá se mě najednou a já vytřeštím oči hrůzou a překvapením...
"Mno...ne, já tě vůbec neznám."zakoktám se a koukám při tom do země...fakt nenápadný.
"Tak co děláš u mě na pokoji?"
"Řekla jsem ti snad už dvakrát, že se omlouvám, ale jsem tady omylem...uhni mi z cesty a já odejdu." řeknu už trošku nasupeným hlasem...bože víte to je neandrtálec...
Zvednu pohled od země k Tomovi a zadívám se mu upřeně do očí... Nevím proč, ale i přes to, že už vím jakej Tom Kaulitz je, vidím v jeho očích něco, co mě láká... nedokážu to popsat slovy, ale je to hrozně moc zvláštní...
"To nechceš ani můj podpis?"zeptá se mě s lišáckým úsměvem na rtech a stoupne si mezi dveře koupelny, takže jaxi nemám jak odejít.
Dám si ruce v bok a zamračím se na něj.
"Já nejsem tvoje fanynka!!!"
"Takže přece jenom víš, kdo jsem..."
Nad tímhle jenom zakroutím hlavou a pokusím se okolo Toma projít ven, ale on snad neuhne...
"Co?!"vyštěknu na něj a čekám, až uhne...
"Já si tě odněkud pamatuju..."zašeptá najednou a já si jenom zkousnu spodní ret. Jak to, že si na mě pamatuje?!!?Tohle se mi snad ještě nikdy nestalo...když jsem někomu někdy vzala paměť, nikdy si nic nepamatoval...a už vůbec ne mě!!!
"To není mo-"
Nedopovím, protože se Tom najednou sehne a políbí mě... On mě políbil!!! Chvilku stojím jako skoprnělá, než mi dojde co se děje. Mám chuť se jeho polibkům poddat, ale vždyť on mě vůbec nezná...
Prudce ho od sebe odstrčím a projdu okolo něho na chodbu ke dveřím.
"Hey!Počkej...slyšíš mě?!?!" křičí za mnou Tom a podle kroků hádám, že se za mnou i rozběhl, ale to už nefím, protože jsem se přenesla z5 k sobě domů...
Objevím se zpátky v pokoji a jsem tak rozzuřená, že nevím do čeho mám kopnout dřív!
"Ten...ten...debil!Kretén!Idiot!!!!" řvu na celej pokoj a rukávem si třu pusu.
Jak jsem to jenom mohla připustit?Co si to o sobě vůbec myslí?!On vlastně políbil jemu úplně neznámou holku...!Nádech, výdech...
Než se stačím úplně uklidit, dveře od mého pokoje se otevřou a stojí v nich táta.
"Všechno v pořádku?"zeptá se mě a měří si mě pohledem. Jenom přikývnu.
"Fájn...tvůj svěřence, vlastně i svěřenec tvé sestry, odlétají do Ameriky na jejich první koncert v USA. "
"A co já s tím?"
"Poletíte samozřejmě se sestrou s něma!"
"Cože?? Tati, můžeme se k nim kdykoliv přenést..."
"Vaše přenášení ještě není tak silné, aby jste zvládli půlku kontinentu!"
"A co v té Americe budeme jako dělat?!" hodím otrávenej xicht, protože když si představím, že za něma lezeme jako nějací vocasy, tak mě jímá čirý děs!!
"Máte tam objednaný pokoj v jednom hotelu. Není to ten samý, co mají Kaulitzovi se svojí skupinou, ale není daleko od jejich. Budete tam asi tři týdny..."řekne táta, hodí mi na postel letenku a odejde pryč.

***
"Dáte si něco k pití, slečny?"zeptá se nás v letadle letuška a já jenom zakroutím hlavou a Kristy mě následuje.
"Letí tímhle letadlem?"zeptám se ségry, protože jsem tady Toma a ani Billa ještě neviděla.
"Jo...nejspíš sedí někde vzadu...klid."řekne a dál si čte svojí knížku.
"Ty už jsi na Billa zapomněla?"zeptám se jí opatrně.
"Jo...byl to jenom úlet..."
Postavím se a vydám se směrem na záchod. Ve vzduchu jsme už několik hodin a já už docela silně potřebuju. Když "vykonám svojí potřebu", umyju si ruce a chystám se otevřít dveře, ale do někoho narazím..
"Promiňte..."pípnu a až potom se podívám, jakej člobrda měl to štěstí, že jsem ho sejmula dveřmi :-)
Tom!!Tomu se říká pech, kuwa...
"Nic se..."Tom se zarazí, protože mu nejspíš taky dojde, kdo jsem zač a jenom se na mě usměje.
"Zase se potkáváme..."řekne a já mu chci něco odseknout, ale do řeči mi skočí hlas letušky...
"Sedněte si prosím vás na místa a připoutejte se..."
Letadlo se najednou zatřese a já vletím přímo do Toma a ten i se mnou narazí do dveří od záchodu...
"Co se to děje?"nechápe a jde vidět, že létání nemá zrovna v oblibě...
"Nejspíš jenom nějaké..."než však stačím dopovědět větu, letadlo s sebou o5 škubne a my dva s Tomem se zavřeme na záchod. Letadlem jde slyšet křik a panika cestujících...
"Mám tam bráchu..."vykřikne vyděšeně Tom.
"Já zase ségru...jsou to jenom turbulence...to přejde..."snažím se ho nějak uklidnit.
Najednou se ale ozve hroznej zvuk, kterej mi rve přímo uši....je to, jako by se něco trhalo...letadlo...
"Tohle není normální!!"křičí na mě Tom.
"Myslíš si snad že to nevím??!"zařvu na něj i já. Chci ještě něco dodat, ale v tom vidím, jak se vršek letadla trhá na kusy náporem větru a přímo na mě a Toma letí kus plechu...


/Nicolca/

Ich Bin Engel 12.

22. listopadu 2006 v 21:10 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
"Nevím..."pípnu tichým hláskem a sleduju učitelův obličej, kterej se zbarvuje do červena.
"Vy nevíte, jaké schopnosti andělé získávají v době vašeho věku?!"křikne na mě a div nepraskne, jak se nafukuje...
"Ne-e...ale můžete mi je připomenout."řeknu a hodím na něj sladkej kukuč.
"Tohle byl váš domácí úkol, mladá slečno!"
"Promiňte...zapomněla jsem na to."
"Vy teď zapomínáte snad na všechno, Weroniko...na shledanou a naučte se přes víkend!" řekne a odejde.
Plácnu sebou na postel a pěstí fláknu do polštáře.
Poslední dobou jsem úplně jiná. Na nic se nesoustředím....dřív jsem měla školu v pohodě, ale teď ne! Na všechny jenom řvu, nikam nechodím...
Už to budou dva týdny od té doby, co nás ti chlápkové unesli. Po tom, co jsem vzala paměť Tomovi, jsem jí vzala i Billovi. Kluky jsme ze ségrou dostali k nim na hotel a na policii jsme nahlásili ty dva chlápky...nemohli jsme ale říct, že jim šlo o Billa a Toma, protože ty si to nepamatují. Proto jsme řekli, že unesli jenom nás dvě, což je z části taky pravda.
Toma od té doby vídám skoro každý den, protože ho chodím kontrolovat, jestli je v pohodě. Skoro každej den ho vidím, jak si na večer z nějakého baru k sobě na hotel vede nějakou vysokou blonďatou palici a ta odchází až ráno. Poznala jsem, že tohle je pravdej Tom Kaulitz! Střídá holky jako ponožky a jelikož je hooodně slavnej, ony sami se předhánějí, která s ním půjde dneska...
Docela mě to mrzí...myslela jsem si, že je jinej...hodnej, sqělej klučina za jakého se přetvařoval. Ale musí se uznat, že líbat umí perfektně...
"NE!"křiknu a posadím se. Tom Kaulitz mi je totálně volnej... Ať si chrápe třeba z celým stadionem ženskejch...mě je to fuk!!!
Kuwa...zase cejtím ten zvláštní pocit uvnitř sebe...postavím se a snažím se popadnout dech, kterej mám zrychlenej...
Tomovi se něco stalo!!
Okamžitě zavřu oči a přenesu se k němu...
Když oči zase otevřu, objevím se v...koupelně!! Do hajzlu kde to jsem??Rozhlížím se okolo sebe a musím říct, že koupelna je docela luxusní, až na ten...bordel.
Po zemi se válí oblečení velikosti XXXL, což je hádám Tomovo a trička velikosti S...Billovo. Nejspíš jsem v jejich koupelně!! Tím pádem u nich na hotelu a jelikož jsem se přenesla zrovna semka, tak Tom je někde poblíž!!
Fájn...teď už můžu začít panikařit. Vlastně ne...nemůžu. Musím jednat! Jestli je Tom zraněnej, tak...
Než to však stačím domyslet, dveře do koupelny se otevřou a do koupelny výjde Tom. Když mě spatří, čučí na mě jako péro z gauče a já na něj taky, protože to vypadá, že je v pořádku. Pak sjedu pohledem k jeho ruce a vidím, že má na ruce kapesník...on se říznul do prstu! To se mi snad zdá... to je magor!!
"Kdo seš a co tady chceš?"vyštěkne na mě a měří si mě vražedným pohledem.
"No...já... jsem vám semka přišla uklidit."vykoktám ze sebe a Tom se na mě podívá ještě víc nechápavě.
"Cože?!"
"Hele...když zavřeš oči, tak odejdu zase tak rychle jako jsem semka přišla, ju?"navrhnu, ale Tom nevypadá na to, že s tím bude souhlasit.
"Jdu zavolat do recepce, ať tě odvedou..."řekne a už chce odejít, ale já ho chytím za ruku s prosebným výrazem ve tváři...
"Ne...nedělej to, prosím tě. Nic jsem neukradla...jsem tady jenom omylem."řeknu a kouknu se mu do očí.
"Hele...neviděli jsme se už někdy?"zeptá se mě najednou a já vytřeštím oči hrůzou a překvapením...

Ich Bin Engel 11.

22. listopadu 2006 v 21:10 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
Jenom se ale otočíme ke dveřím, zmizí nám všem úsměv ze rtů...
U dveří stojí nějací dva chlápkové s bouchačkama v ruce a míří na nás.
"Snad jste si nemysleli, že nám taková tučná odměna jenom tak uteče?"řekne ten jeden se smíchem.
"Děvčatům se omlouváme, že jsou tady taky, ale jinak to nešlo..."řekne pro změnu ten druhej, nechají nám v místnosti sklenice s vodou a odejdou pryč. Jenom slyšíme, jak v zámku chrastí klíč a vzdalující se kroky.
"Takže jim jde jenom o nás..."zašeptá Bill a podívá se na Toma.
"Policie nás určitě už hledá...najdou nás!"pokusí se nás utěšit Kristy, ale já jí jenom sjedu pohledem. V tom mě ale něco napadne...
"Dokopeme tu díru ve zdi!"vykřiknu a Tom s nadšením přikývne.
"Jakou díru?"nechápou Bill se ségrou a proto jim to ukážeme a vysvětlíme...
"Jelikož jsme teď čtyři, tak by jsme to mohli mít do večera hotové..."řekne Tom a všichni se pustíme do práce.
Večer, když na obloze svítí krásný, kulatý měsíc v úplňku máme konečně hotovo. Díra je dost velká na to, aby jsme se tudy dostali ven. Vypijeme vodu, co nám tady ti chlápkové nechali a lezeme potichu pryč. I když jsme všichni čtyři unaveni, utíkáme hluboko do lesa a modlíme se, aby nás nikdo neviděl.
"Kam teď?"zeptá se nás vyděšeně Bill a snaží se popadnout dech.
"Jsme unavení...musíme si odpočinout a potom..."navrhne Tom, ale Kristy mu skočí do řeči.
"Na to není čas...musíme utíkat dál!"
Tom chce něco říct, ale já mu skočím do řeči.
"Kristy...kluci jsou unavení, chápeš?"řeknu a snažím se jí tím dát najevo, že ne všichni co tady teď stojíme, jsou Andělé.
"Já tě chápu, co mi chceš naznačit, ale ti chlápkové nás můžou najít a víš co je naší povinností?"
"Já to vím moc dobře, ale co nám zbejvá jinýho?!Nemůžeme utíkat celou noc!"
"To se máme nechat znovu chytit?!!"
"Holky...?"zkusí se do našeho rozhovoru vmísit Bill, ale já na něj hodím jenom vraždící pohled, takže zase zmlkne.
"Ti chlápkové si toho stejně všimnou až ráno, že jsme utekli...jsme docela daleko...musíme si odpočinout! Celej den jsme makali na tý díře a jsme unavení!"
"Fajn...jak chceš!"sykne na mě sestřička.
"Odpočineme si táhmel pod tím stromem..."řekne Tom a ukáže na jeden velikej dub, pod kterým je mech.
Všichni souhlasíme a posadíme se pod něj.
"Rodiče o vás mají asi strach, co?"zeptá se nás Bill.
S Kristy si vyměníme obě dvě jenom pohledy...oběma nám je jasný, že nás naši nehledají...nejspíš si jenom myslí, že pomáháme svým svěřencům a víc neřeší...Jsou zvyklý na to, že nejsme několik dní doma kvůli našemu poslání.
"Jo...nejspíš jo."pípnu a opřu se zády o kmen stromu.
"Je nám líto, že jste tady kvůli nám..."řekne tichým hlasem Tom.
"Vy za to přece nemůžete...Byla to náhoda..."řekne Kristy a já jenom přikývnu.
Nevím jak, ale najednou se mi chce hrozně moc spát. Nevnímám okolí, nevnímám svět a nechávám se unášet do říše snů...
"Weru...vstávej..."slyším nad sebou něčí hlas. Jenom nerada otevřu oči, posadím se a zívnu... Nade mnou stojí Kristy s naléhavým pohledem...
"Pojď..."zašeptá a ukáže mi, abych byla potichu. Kluci nejspíš spí, napadne mě. Postavím se a vydám se za ségrou dál od kluků...
"Musím ti něco říct..."zašeptá a v očích se jí objeví slzy.
"Kristy...co se stalo?"vyděsím se.
"Udělala jsem hloupost, Weru...já a Bill, no..."
"Ty jsi s ním spala, že mám pravdu?"vykřiknu a hnedka se zklidním, protože vidím Billa, jak se zavrtěl.
"On...jak jsme spolu byli zavřený v tý temný místnosti...on mě utěšoval a najednou jsme se začali líbat a bylo to..."
Nad tímhle můžu jenom zakroutit hlavou...
"A ty a Tom?"
"Nespala jsem s ním!"vykřiknu na svojí obhajobu...
"Ale máš ho ráda, viď?"zeptá se mě sestřička a já si jenom zkousnu spodní ret a zadívám se směrem, kde leží Tom. Vypadá jako...jako andílek. Stačí jenom když se na mě podívá a srdce se mi rozbuší...Jenom jeden jeho letmý dotek dlaní na mém těle vyvolá mravenčení po celém těle... jeden jeho polibek a jsem jako v jiném světě...co to je? Je to snad...láska?!Ne...to je hloupost...to je přece ZAKÁZANÝ!!!
"Nefím...proč, proč mi to povídáš?!"
"Je jenom jedna možnost jak se tomu ubránit..."
"Myslíš snad ubránit se lásce?"
"Já nevím, jestli Billa opravdu miluju, ale on je...jinej. Je hrozně moc hodnej a mám ho ráda... copak ty mě pořád nechápeš?!?!"
"Chceš, abych jim vzala paměť..."zašeptám a zakroutím nad tím hlavou.
"To je šílený!"vykřiknu, když Kristy mlčí.
"Nebudou si na nás pamatovat... udělali jsme hloupost. Řekneme tátovi, že chceme jiné svěřence a ..."
"To nejde...Nemůžeme tátovi říct, že jsme se s něma výdaly..."
"Weru...kdybych tu moc měla, udělám to, ale máš jí jenom ty...zdědila jsi jí po babičce. Vem jim paměť až do toho, kdy jsme je poprvé potkali..."
"Myslíš až do toho koncertu? Je to nebezpečný...je to moc velkej úsek..."
"Nic jinýho nám nezbejvá..."zašeptá Kristy a položí mi sestersky ruku na rameno.
Chci ještě něco namítnout, ale najednou k nám příjde Tom.
"Děje se něco?"zeptá se nás rozespale a zívne do dlaně.
"Ne...všechno v pohodě."řekne Kristy a nechá nás samotný...když odchází, otočí se a mrkne na mě, že to vidím jenom já. Jenom tiše přikývnu.
"Tomí...chci s tebou mluvit."zašeptám a Tom se na mě podívá.
"Chceš mluvit o...nás?"
"Žádné nás neexistuje, Tome. Já mám hrozně moc složitej život a nemůžu ti o sobě nic říct."
"Tak se o to alespoň pokus..."
"To nejde, promiň. Udělal jsi se mnou něco, co doteď nechápu. Stačí jenom jeden tvůj pohled a mě se hnedka rozklepou kolena...Co se to se mnou děje?"
Tom ke mně příjde blíž a pohladí mě po tváři.
"Musím to udělat...bude to tak lepší pro oba dva...promiň."pípnu a přiložím svoje ústa k těm Tomovým.
Z lehkého doteku rtů se stane vášnivý polibek... Odtrhnu se od Toma, pohladím ho po tváři a zašeptám tiché "Promiň..."
Potom Tom omdlí a spadne na zem. Zachytím ho v pádu a opatrně položím na zem.
Teď si nebude nic pamatovat... nebude vědět, že existuje nějaká Weronika, která ho má strašně moc ráda...nebude o ní vědět nic... Vůbec nic...
Proč někdo nemůže vzít paměť i mě?!!?

/Nicolca/

Ich Bin Engel 10.

22. listopadu 2006 v 21:09 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
"Slyšel jsi to?"zeptám se toma a odtrhnu se od něho.
Tom se zaposlouchá, ale nejspíš nic neslyši...mno mám trošku lepší sluch než on :-)
"Jde to od protější zdi..."řeknu, postavím se a namáčku ucho na studenou zeď.
"Co to...?"
"Pšššt!"syknu a Tom překvapivě zmlkne.
Slyším vítr jak naráží do stromů... taky vodu...to bude asi potok. Sova jak houká...
"Jsme v lese!"vykřiknu a Tom aby nebyl pozadu, tak se taky uchem přilepí ke zdi.
"Já nic neslyším..."řekne asi po minutě ticha.
"Hádám, že ta zeď je silná tak pět centimetrů... dokázali by jsme se přes ní dostat, kdyby jsme měli něco špičatého..."uvažuju nahlas a Tom na mě jenom vyjukaně kouká.
"Jak...jak to všechno víš?"zeptá se mě a já plácnu tu největší blbost, která mě napadne.
"Chodila jsem do skautů."
Nejspíš na to Tomík skočil, protože jenom přikývne a začne něco lovit v kapsách...
Nakonec vytáhne klíče.
"Sqělý...možná to tím půjde..."řeknu s úsměvem, vezmu si od Toma jeden klíč (na svazku jich má asi pět) a příjdu blíž ke zdi.
Zeď je slabá, nevydrží toho moc...je plesnivá, takže do ní začnu klíčem rýt a překvapivě to jde.
"Pomož mi!"křiknu na Toma a ten na nic nečeká a už dloubeme díru do zdi spolu.
Asi po půl hodině jsme se konečně dostali klíčema skrz...
"Podívej se...všude jsou jenom stromy a tma..."řekne Tom a já nakouknu...
"Musíme rýt dál..."řeknu s pevným hlasem...
"Jak dlouho?"
"Dokud neprolezeme skrz my dva..."odpovím a Tom chudák jenom na sucho polkne. Rána na hlavě už mu naštěstí nekrvácí...je to jenom vlastně jenom škrábanec. Dokázala bych mu ho zahojit, ale bylo by to moc nápadný...
Zdá se mi to jako věčnost... najednou se ale zděsím...venku se začne rozednívat...
"Máme problém, Tome..."zašeptám a on přestane rýt a zadívá se na mě.
"Jakej?"
"Za chvilku je světlo...nemůžeme utéct ve dne. Mohli by nás vidět. Vůbec nevíme, jestli mají zbraně a kdo to vůbec je..."
"Stejně odtud nemůžu utéct dokud nenajdu Billa...bez něj neodejdu!"
"Já tady Kristy taky nechci nechtat, ale nevíme, kde jsou..."
"Vypadneme z téhle díry a podíváme se po nich..."
"Je to nebezpečný..."zašeptám a podívám se Tomovi do očí. Nevím proč, ale najednou se mi vybaví v hlavě ten sen...sen o mojí babičce. Já musím Toma chránit. Je to můj osud!! Jsem jeho anděl a nemůže se mu nic stát...on svůj životní úděl ještě nesplnil...Je slavný kytarista skupiny TokioHotel a celý úspěšný život má před sebou...nemůže se mu nic stát...to nedovolím!
Tom ke mně příjde a obejme mě.
"Nevím proč tady jsme, Weru...možná proto, že jsme s Billem slavní a budou chtít výkuné... Možná jste tady s Kristy jenom kvůli nám... Dostaneme se ven...slibuju ti to!"
Na tohle jenom tiše přikývnu. Chceme se s Tomem o5 pustit do rytí, ale najednou ve dveřích zachrastí klíč a my jenom z hrůzou čekáme, kdo výjde do místnosti...
Dveře se odemčou a s hlasitým vrzáním se otvírají...
"Je tady někdo?"ozve se tichý hlas...
"Bille!"vykřikne Tom a běží ke dveřím...utíkám za ním.
Jo...je to Bill a hnedka za ním jde Kristy. Díky bohu...
Objímání snad nezná konce...
"Jak...jak jste nás našli?"zeptám se jich a mám v očích skoro slzy štěstí.
"Mno dalo nám to trošku zabrat, ale zvládli jsme to..."odpoví pyšně Bill.
"Na povídání bude čas potom...padáme pryč!"sykne na nás Kristy.
Jenom se ale otočíme ke dveřím, zmizí nám všem úsměv ze rtů...

/Nicolca/

Ich Bin Engel 9.

22. listopadu 2006 v 21:08 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
Moment...kde to jsem? Všude je jenom bílo a mlha... to už jsem v nebi? Ne...tohle je přece hloupost. Co se stalo?!
"Werunko..."slyším za sebou něčí hlas a proto se otočím.
"Babi...?"vydechnu a nevěřím vlastním očím. Přede mnou stojí babička, ale ta už přece zemřela...
"Já jsem mrtvá?"zeptám se jí a ona se zasměje tím svým zvonivým hláskem. Zemřela v padesáti letech na nějakou vážnou nemoc...bylo mi tehdá osm let. Milovala jsem jí a její smrt mě moc vzala...
"Ne...jenom v bezvědomí...spíš..."odpoví mi.
Rozhlížím se okolo sebe a snažím se zjistit, kde to jsem, ale nic mě nenapadá...tohle je sen?
Babička mě chytí za ruku a najednou se před námi objeví veliký dubový strom a u něho lavička...
Posadíme se spolu na ní.
"Kde to jsme?"zeptám se...
"To je jedno holčičko... pamatuješ si, jak jsi byla malá a pořád jsi za mnou chodila a ptala se mě, proč nemáš křídla?"
Jenom tiše přikývnu...proč se bavíme o minulosti?!
"A já jsem ti vždycky odpovídala, že..."
"...že anděl jsem tělem i duší."doplním jí. Moc dobře si to pamatuju...
"A to platí pořád, drahoušku... Víš, lidé a andělé mají jednu jedinou věc společnou. Jsou na tomto světě z jediného důvodu - musí splnit to, co jim bylo předurčeno. Třeba nějaký mladý muž má za úkol pouze zrodit dítě...stane se otcem a pak ho přejede auto."
"Proč mi to povídáš?" nechápu...
"Protože jsi na tom stejně. Máš nějaký daný úkol... Nikdo neví co to je...nevědí to Andělé a ani lidé... Ani já jsem to nevěděla... Ale už to vím. Každý se to dozví v tu správnou chvíli..."
"Pořád tě nechápu, babi..."
"Uvažuj dobře nad tím, co děláš holčičko...můžeš zachránit život mnoha, mnoha lidem, ale jenom u jedné osoby to máš předurčené..."
Zadívám se babičce do jejích očí a ona se na mě pouze usměje. Na tváři se jí objeví vrásky, ale i tak vypadá mladě...
"Každý má nějakou povinnost na tomto světě...Andělé i lidé..."zopakuje mi a já se snaží si to zapamtovat...
"Weru...Weroniko..."slyším jako by z dálky něčí hlas...
"Andělé i lidé..."zopakuje babička naposledy a potom zmizí...
"Babi...babi ne, ještě nechoď!!Babi!!"křičím, ale nikde není...zmizela...
Andělé i lidé...opakují se mi v hlavě pořád její slova...Andělé i lidé...

"Weroniko...tak už se probuď..."
Otevřu pomali oči a vidím jenom tmu. Chytím se za hlavu, protože mě přímo příšerně bolí...Co se to děje, krucinál?!
Opatrně se podívám, kdo se to nade mnou sklání...je to Tom.
"Co...co se stalo?"zeptám se ho a olíznu si suché rty. Potom se rozhlédnu okolo sebe. Jsme v tmavé místnosti, ve které je jenom jedno malé okno do kterého svítí měsíční paprky a ozařují tak tmavou místnost bledým světlem. V rohu místnosti je postel a v druhém rohu jsou dveře.
"To nevím..."odpoví mi Tom a já se posadím a posléze i postavím.
"Jsi zraněnej..."vykřiknu, když se podívám na Toma. Na čele má krvavý šrám, ze kterého mu teče pramínek krve...
"Někdo mě uhodil do hlavy...to nic není..."řekne a mávne nad tím rukou.
Já ale cítím, jak ho bolí hlava...
"Kde...kde je Kristy a Bill?" zeptám se Toma a totálně nic nechápu. Kde to jsme? Unesl nás snad někdo? Proč? Jde mu o kluky nebo o mě a Kristy?! Tolik otázek a odpověď žádná...
"Nevím...probudil jsem se a uviděl jsem jenom tebe. Nikdo jinej tady nebyl..."
"Co se to děje?"zašeptám a se slzami v očích se posadím na chladnou zem. Tom si sedne vedle mě...chvilku váhá, ale nakonec mě obejme.
"To bude dobrý, Weru...zvládneme to..."šeptá mi do ucha a hladí mě po vlasech...
"Mám strach..."zašeptám a utřu si slzy z tváří...
"Já vím..."řekne tichým hlasem Tom a zadívá se mi do očí...
V jeho čokoládových očích vidím lítost, porozumění, bolest, smutek... tolik pocitů a všechny je uvnitř sebe cítím...je to jako by vám někdo drdil železnou dlaní srdce... nemůžu se nadechnout... můžu myslet jenom na tu bolest v mé hlavě a v mé hrudi... Je to tak těžké cítit uvnitř sebe pocity moje i ty Tomovi... Tak moc těžké...
Tom se ke mně najednou skloní a já vím, že bych měla uhnout, měla bych se postavit a utéct...utéct třeba na druhý konec místnosti...vím to, ale nedokážu to...
Stále se díváme jeden druhému do očí a od spojení našich rtů chybí už jenom milimetry... Cítím na své tváři jeho svěží dech a srdce se mi rozbuší ještě víc..
Nakonec Tom překoná i tu milimetrovou vzdálenost a naše rty se spojí... Je to nádherný polibek... S několika klukama už jsem se líbala, ale tohle...tohle je úplně něco jiného... V podbřišku cítím podivné mravenčení a srdce mi bije snad až někde v krku.
Přitisknu se se svým tělem k Tomíkovi ještě víc a vychutnávám si ten božský pocit... Nemyslím na to co bude potom, ale na to, co je teď... kdybych teď měla jedno přání, přála bych si pouze jednu jedinou věc - být člověkem...



/Nicolca/

Ich Bin Engel 8.

22. listopadu 2006 v 21:07 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
"Jestli na to příjdou naši, tak nás zabijou!"řeknu sestřičce, když vyjíždíme jejím autem z domu.
"Hlavně v klidu...jdeme si jenom užít, zatancovat a trochu se napít..."odpoví mi s klidným hlasem, ale já klidná nejsem vůbec!!
Co když na to naši přídjou? Co když příjdou na to, že jsme jeli na pařbu za svýma svěřencema, se kterýma máme zakázáno se stýkat?!
"Tohle je asi ono..."řekne Kristy asipo půl hodinové jízdě a zastaví před jedním domem. Ale nic neslyšíme...jenom ticho...
"Seš si jistá?"zeptám se jí nevěřícně a snažím se najít nějaké známky toho, že by se tady pařilo, ale nic v domě nevidím...
Sestřička pouze přikývne a vylezez z auta. Zakroutím očima, ale jdu za ní...
"V tom domě je ticho..."zdůrazním, ale Kristy už mačká na zvonek.
Otevře nám Bill...okolo těla má omotanej jenom ručník a z vlasů mu ještě zkapává voda.
"Vy už jste tady?"zeptá se nás a vykulí na nás oči. To jsme už tři, neboť sestřička na něm může oči nechat a já se taky nemůžu namlsat jeho hrudi, po které zkapávají kapičky vody a ...
"Holky?!?!"křikne na nás a my se vzpamatujeme...teda aspoň já..
"Přijeli jsme moc brzo?"zeptám se ho a Bill se zasměje.
"No...asi o tři hodiny. Říkal jsem ve dvě, ale to nevadí...pojďte dál...pomůžete nám."mrkne na nás a vede nás do obývacího pokoje.
"Posaďte se já...dojdu se oblíct."řekne s úsměvem a my se zmůžeme na pouhé přikývnutí.
"Kristy proboha vzpamatuj se!"řeknu a bouchnu jí do ramene.
"Jo...jsem v pohodě."řekne, ale myšlenkama je bez tak zase u Billa.
"Ahoj holky!!"přiřítí se k nám Tom s úsměvem od ucha k cuhu. Mno aspoň že on je oblečenej :-)
Věnuju mu úsměv a představím ho s Kristy. Konečně do pokoje příjde i Bill. Hodil na sebe džíny a tmavý triko... nezapomněl se ani učesat a nalíčit.
"Dáte si něco k pití?"zeptá se nás Bill a než stačíme odpovědět, máme v ruce sklínku s redbullem a vodkou. Teď mě tak napadlo...příjde dneska ještě vůbec někdo nebo ne?!
"Hele, kluci...?"než se jich však stačím zeptat, ozve se ze shora nějaká rána.
"Vy nejste doma sami?"zeptá se jich Kristy a kluci se na sebe nechápavě podívají...
"Právě že jsme doma sami..."odpoví jí Bill.
Položím sklínku na stůl a chci se jít podívat nahoru, ale Tom mě chytí za ruku.
"Zvládneme to..."řekne a koukne se mi do očí.
"Ne, my jsme..."
"...my jsme zvyklí na to, že se z brázdného domu ozývají zvuky...máme doma kocoura a ..."doplní mě ségra a sjede mě káravým pohledem. Kuwa...málem jsem se podřekla.
"My ale žádný zvíře nemáme..."odpoví jí Bill a jde slyšet, že má trochu stáhnuté hrdlo strachem.
Znova. Ta rána se ozvala znova...zní to, jako by nahoře snad někdo chodil a každou chvilku o něco zakopl...
"Počkejte tady..."řeknou nám kluci a chtějí se vydat nahoru...tak moment! Kdo je čí anděl, sakra?!?!
Chci jim něco říct, ale Kristy mě chytí za ruku...
"Půjdeme za něma...nesmíme se podřeknout, Weru!"upozorní mě a já jenom přikývnu. Jenom se nám kluci ztratí z dohledu, vydáme se po schodech za něma...
"Kde jsou?"zeptám se vyděšeně ségry a rozhlížím se kolem sebe... kdybych aspoň tehle dům znala, ale...
"AU!"vykřikne najednou Kristy a chytí se za hlavu...
"Co se děje?"
"Bill...něco se mu stalo..."řekne a já jenom na sucho polknu.
"Kluci!!Kde jste?!?!"křiknu, ale odpovědí mi je jenom tichá ozvěna...
"Kristy? Kristy!!"otočím se a uvidím jí, jak leží na zemi a nehýbe se...nejspíš omdlela...Co se to tady děje, krucinál?!?
"To-tome?"zašeptám a na sucho polknu...
Chci se otočit a jít pomoct Kristy, ale najednou se mi v hlavě ozve šílená a prudká bolest...
"TOME!!"stačím ještě vykřiknout, ale pak padám k zemi a nic nevnímám...jenom tu šílenou bolest v hlavě...

/Nicolca/

Ich Bin Engel 7.

22. listopadu 2006 v 21:06 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
Naštěstí už doma všichni spí...teda jsem si to aspoň myslela, protože ráno ke mně do pokoje přilítne v obličeji úplně rudá mamka.
"Jak si to představuješ?!?!"začne na mě řvát a já mám chuť po ní hodit budík nebo něco ještě tvrdčího... já chci ještě spááát!!Zamžourám očima na hodiny...půl osmé...se zbláznila, ne? I andělé potřebují zdravej spánek!
"Co jéé?"vyjeknu na ní pisklavým hlasem.
"V kolik hodin jsi včera...nebo spíš už dneska přišla domů? Myslíš si snad že jsem hluchá?!"
Posadím se na posteli a zívnu.
"Můj svěřenec se popral na nějaké párty...léčila jsem ho."vysvětlím.
"A zůstala tam až do rána, co?!"začne zase řvát.
"Ne, nezůstala jsem tam až do rána!! Z baráku jsem zmizla okolo půl páté a v pět jsem byla doma..."
"Jestli zjistím, že mi lžeš, Weroniko..."
"Klid mami...je mi šestnáct a vím, co dělám..."ujistím jí, že je všechno v pohodě.
Mamka jenom zakroutí očima a odejde.
Pokouším se ještě usnout, ale už to nejde. V hlavě mi rotuje tolik myšlenek, které prostě nejdou zastavit... Bude si Tom pamatovat, že mě pozval na tu jejich párty k němu domů? Mám o tom říct Kristy?!
Možná by bylo nejlepší se s ním už nevýdat... přece jenom riskuju, že...Že co?! Uvědom si, co děláš...chceš se do něj snad zamilovat?! Neblázni...je možná hezkej, je s ním sranda, má krásný oči a rty, ale...
"Snídaně!"ozve se z kuchyně mamky uječený hlas.
Seběhu schody po třech a už jsem v kuchyni...U jídelního stolu sedí celá moje famílie...
Táta má hlavu zabořenou v novinách a ještě si asi ani nevšiml toho, že před ním leží obložená houska a káva. Ségra se do sebe snaží naházet snídani co nejrychleji...asi někam spěchá a mamka v klidu jí a po očku všechny sleduje...asi jestli nám chutná.
Posadím se vedle táta a naproti ségře a pustím se do jídla.
"Tak co ty dvojčata?"zeptá se mě a ségry táta, když dočte noviny.
"V pohodě..."odpovíme obě dvě součastně.
Táta nás přejede zvláštním pohledem, ale víc se k tomu nevyjadřuje.
"Co máte dneska na programu, rodinko?"zeptá se nás pro změnu mamka.
"Hlídaní svěřenců..."odpoví táta.
"Já musím za Zuzkou a kontroluju Billa..."řekne ségra a zmizí k sobě do pokoje.
Já jenom pokrčím rameny...
"Jdu k sobě do pokoje..."řeknu a vydám se pomalými kroky do schodů...chci jít do koupelny ze sebe udělat trošku člověka, ale zastavím se u ségřinýho pokoje. Má pootevřené dveře a zdá se, že jí někdo volá...
"No já nevím jestli budu moct..."slyším jí jak říká do telefonu. Že by další rande?!
"Cože? Ségru? Proč?"
Tak teď napnu uši a namáčknu se na dveře jak jenom nejvíc to jde a napjatě poslouchám...
"Díky za pozvání a se ségrou si o tom promluvím..."ukončí rozhovor Kristy a já chci radši vypadnout, ale dveř se najednou prudce otevřou a já spadnu Kristy přímo k nohám...
"A-ahoj...dneska je ale hezky, co?"řeknu s nervózním úsměvem a postavím se na nohy. Kristy za náma zavře dveře a měří si mě vražedným pohledem.
"Tak kde jsi byla v noci?!"zeptá se mě a já se na ní jenom zažulím...
"No...zachraňovala jsem Toma..."odpovím.
"Teď mi volal Bill, že jsi s něma včera pařila v nějakým klubu nebo co a obě dvě nás pozval k nim domů na nějakou párty!" zařve a teď si dám ruce v bok i já...
"Ty máš na něj číslo?"zeptám se jí s vítězoslavným úsměvem na rtech.
"No...dal mi ho, když...A co ti je vůbec do toho?!"
"Stop!Sto!Stop! Tohle nikam nevede..."řeknu a zarazím jí rukama.
"Ty máš něco s Tomem?!"zeptá se mě ségra na rovinu.
"Blázníš? Je to můj svěřenec a...kámoš."
"Tak kámoš, jo?"
"Jo...JENOM a POUZE kámoš a NIKDY nebude víc!!"zdůrazním jí každé slovo zvlášť, aby to pochopila.
"A co ty a Bill?" vrátím jí to stejnou mincí...
"Kamarád, ale já to myslím vážně...náhodou do mě vrazil v cukrárně a nějak jsme se zkamarádili...to je celé. Dal mi svoje číslo a já mu dala svoje. A teď mi volal, jestli to pozvání platí. Já jsem čuměla jak deBill!"
"Promiň...chtěla jsem ti o tom říct, ale nakonec jsem si uvědomila, že je to blbost. Bylo by lepší, kdyby jsme se s něma nestýkali."řeknu svoje myšlenky nahlas a čekám, co na to ségra.
Ta se podívá do země a mlčí...nakonec promluví...
"Jo...asi máš pravdu. Bude to tak lepší..."dodá a přikyvuje tak šíleně hlavou že mám strach, aby se jí něco nestalo :-)
Fájn. Tak jsme si to vyjasnili a teď bych mohla jít do tý pitomý koupelny, ale nějak se mi nechce...
"Kdy je ta párty?"zeptám se opatrně a raději couvu ke dveřím.
"Asi za dvě hodiny..."odpoví sestřička a taky se nějak nenápadně sune ke dveřím.
"Dobře...půjdeme tam."řeknu a sestra přikývne...nejspíš chtěla říct to samý. Vylítnu v rychlosti z jejího pokoje a zamču se do koupelny. Sestřička je bohužel pomalejší...
Podívám se na svůj odraz v zrcadle a zakroutím nad svojí hloupostí hlavou...V tom mi v hlavě proběhne můj nejoblíbenější citát - Přátelství je poklad srdce, ale láska je láska...


/Nicolca/

Ich Bin Engel 6.

22. listopadu 2006 v 21:06 | InsaneAngel |  ff-Ich Bin Engel
Objevím se v nějakém baru...nejspíš nějaká párty, nebo co...
Rozhlížím se okolo sebe a snažím se najít Toma, ale nikde ho nevidím.Ty bláho...by mě zajímalo co je tohle za akci...lidičkové okolo mě se na sebe lepí, ocucávají se a někteří i mnohem, mnohem víc...
A...zdálo se mi to, nebo jsem právě teď viděla okolo mě běžet Billa? Ne...je to on!
Rozběhnu se za ním, protože kde je obvykle Bill, je i Tom.
Bill vyběhne z baru ven, zastaví se na ulici a rozhlíží se okolo sebe.
"Tome!!"vykřikne najednou a zase někam utíká. Já jenom zakroutím očima, ale utíkám za ním. Tom potřebuje pomoct...cítím to!
Konečně je vidím...
Je tma, takže rozeznávám jenom obrysy, ale i to mi stačí k tomu, abych poznala Toma. Leží na zemi a obličej má celý od krve... Nad ním se sklání nějakej kluk, kterej o něčem horlivě diskutuje s Billem. Ten kluk nad vším nakonec jenom mávne rukou a odejde zpátky do baru. Bill se sehne k Tomovi a mluví na něj...To už se k nim ale blížím já...
"Uhni!"křiknu na Billa a prohlídnu si Toma. Nejspíš je v bezvědomí a tolik krve, které jsem se před tím lekla mu teče z nosu...
"Kdo seš?!"křikne na mě Bill a prohlíží si mě.
"To je teď jedno...co se mu stalo?"zeptám se a jde vidět, že Bill neví co má dělat?! Má mě vykopnout nebo mi odpovědět?
"Popral se..."řekne nakonec.
"Pomůžu mu..."zašeptám.
"Zavolám sanitku..."řekne Bill a začne vytáčet hovor.
To je moje šance...dokud se nedívá. Položím Tomovi na čelo dlaň a zavřu oči. Dlaň mi začne po chvilce svítit bílým světlem, které se vztřebává do Toma. Krev mizí a Tom se začíná probouzet...
"Au..."vykřikne Tom a mžourá očima okolo sebe.
Bill, když vidí, že se Tom probral, položí hovor a příjde zpátky k nám.
"Jak...?Co jsi s ním provedla?" nechápe Bill a hledá nějaké náznaky krve, ale ta je pryč.
"Pomohla jsem mu..."odpovím tiše.
Teď ještě jednu věc... Dokud Tom leží a ještě tak nějak nevnímá, příjdu k Billovi a přiložím svoje ústa na ty jeho... Bill na mě nechápavě kouká a potom se mu zamotá hlava a on omdlí... zachytím ho aby se neuhodil hlavou o zem a pomali ho položím na zem. Až se probudí, nebu se nic z našeho setkání pamatovat :-)
"Co se mu stalo?"ozve se za mnou a já se otočím. Tom se zvedá ze země a nechápavě kouká na mě a na Billa.
"Jenom omdlel..."odpovím a postavím se.
"Jak se cejtíš?"zeptám se Toma a on svraští jedno obočí...
"Jo...v pohodě, jenom nechápu, co se stalo...Co tady vůbec děláš?"
"Šla jsem jenom náhodou okolo...už půjdu."vykecám se a chci odejít, ale Tom mě chytí za ruku.
"Ještě nechoď..."zašeptá dívajíc se mi do očí...
Mno docela ráda bych si zatancovala a tak...
"Dobře...stejně mám žízeň."řeknu s úsměvem. Tom pochopí, usměje se na mě a vydáme se společně do baru. Tam si dáme semtex s vodkou (mňam:D) a posadíme se k baru.
"Ježíši...jsem díky tobě úplně zapomněl na Billa...vždyť on tam pořád jetě leží!"zhrozí se po chvilce Tom a z toho jak to řekl, se musím začít smát.
"Už ne!"ozve se za náma a oba dva se otočíme. Tam stojí Bill...
"Yeah...ahoj brácha..."začne koktat Tom.
"Nechceš nás třeba představit místo toho koktání?"zeptá se Toma Bill a podívá se mým směrem.
"Jo...jasně. Bille, tohle je Werča...moje...moje..."
"Kámoška."doplním Toma s úsměvem.
"Jo...kámoška. Weru, tohle je moje méně inteligentní dvojče Bill."představí nás Tom a já se zasměju a podám Billovi ruku na seznámení. Dokonce od něj dostanu i pusu na tvář, kterou mu ledabyle vrátím.
Pak spolu s Tomem tančíme, blbneme, smějeme se... takhle jsem si snad ještě nikdy neužívala...
"Hele za týden pořádáme párty u nás na hotelu...zvu tebe i tvojí ségru."řekne už podnapile Bill.
"Ne...Werču zvu já..."ozve se opilý Tom.
"No, dobře...díky. Teď už ale musím jít..."
Už je skoro pět hodin ráno...jestli naši zjistí, kde jsem byla, zabijou mě!!
"Ještě nechoď...je mi s tebou moc krásně..."zažulí se na mě Tom.
"Až budeš v nouzi, tak příjdu."zasměju se na něj a ztrácím se v davu. Možná jsem toho ypila taky víc než jsem měla...
Teď bude ještě zážitek dostat se domů...Mohla bych se přenést, ale jelikož mám nějakej ten alkohol v krvi, tak to radši nebudu riskovat :-)
Cestu domů nějak zvládnu...naštěstí už doma všichni spí...teda jsem si to aspoň myslela, protože ráno ke mně do pokoje přilítne v obličeji úplně rudá...

/Nicolca/