Červen 2008

Bill.... <3

30. června 2008 v 13:04 | Dablly |  Bill
img183/4475/30324066uj2.jpg

Tom a Gee s turbanama :D

25. června 2008 v 13:15 | Dablly |  Tokio Hotel

géčka a bill

25. června 2008 v 13:04 | Dablly |  Tokio Hotel

band

25. června 2008 v 13:03 | Dablly |  Tokio Hotel

Twins dance

24. června 2008 v 20:28 | Dablly |  Animace

Andy

24. června 2008 v 20:20 | Dablly |  Tokio Hotel

wow xD

24. června 2008 v 20:19 | Dablly |  Animace
(233x202, 1034Kb)

Gugí a fanska

24. června 2008 v 20:19 | Dablly |  Gustav

muzika-basket-láska 80

23. června 2008 v 13:30 | Dablly |  ff-Muzika,basket,láska-co si jenom vybrat?
80.DÍL
'Už týden sem vzhůru, jestli se to tak dá říct. Všechno už je normální. Můj hlas, sluch a taky tělesný stav, i když ten mám ještě trochu oslabený. Můžu sedět a jednou už sem se byla projít s Krisem, který mě podepíral. Máma sem teď chodí každý den. Nosí mi oběd a večeři. Dokonce mě krmí, ale říkala sem jí, že to zvládnu, jenomže máma, tvrdohlavá hlava.:-)
Katy a Jess tu byly taky. Už 3krát. Tak ráda sem je viděla. Všechny tři sme brečely jak malé, ale nedalo se. Holky mi řekly všechno. Řekly mi o té nehodě, co se dělo po ní a že Tom u mě byl pořád. Dozvěděla sem se, že kvůli mně bylo přesunuté turné a že kluci nakonec odjeli o měsíc pozděj, ale že Tom nechtěl jet. Chtěl tu zůstat se mnou. Když mi to Kat řekla, myslela sem, že snad vybrečím potok. Ani jedna ale neřekla, kdy se kluci vrátí. Neřekla mi to ani teta Simone, která tu byla se strejdou Gordonem a neřekli mi to ani naši ani Kris, ten taky ne. Prostě nikdo. Za ten týden mě ale navštívilo hodně lidí, ani sem netušila, kolik jich znám a kolik jich stálo při mně. Sem ráda, že to dopadlo, tak jak to dopadlo.'
"Ahoj mami." usměju se na mámu, když otevře dveře do pokoje.
"Ahoj zlatíčko." Řekne a odloží si věci na židli. "jak ti dneska je?"
"Čím dál líp."
"Tak to je dobře." řekne a dá mi pusu na tvář. "Nemáš hlad?" zeptá se její typickou otázkou.
"Ani ne." Odpovím.
"Když si vzpomenu, jak do tebe dostávali jídlo těma hadičkama…..brr…" otřepe se.
"Ale snad už je to v pohodě ne?" usměju se a chytnu ji za ruku.
"To je. Hrozně si nám chyběla." Stiskne moji ruku.
"Mami já vím. Říkáš to pokaždé, když sem přijdeš." Usměju se.
"Ale dyť je to pravda…něco sem ti přinesla." Řekne a vytáhne z tašky časopisy.
"Jéé, díky mami. aspoň budu mít, co dělat."
"Dobrý den." Vejde do pokoje doktor.
"Ahoj doktore." Řeknu.
"Jak se dneska daří mé oblíbené pacientce?" usměje se na mě.
"Dobře."
"Tak to sem rád. Paní Fischerová." Otočí se na mámu. "Musím říct, že vaše dcera je opravdu neobyčejný člověk. Takhle rychle se dostat ze všech těch zranění. Nechápu to. Snad zázrak?" zeptá se a de vidět, že otázka je směřovaná na nás obě.
"Myslím pane doktore, že Sam chtěla být s náma a nevzdávala to. Bojovala, protože taková ona je."
"Ano. Tvůj stav Sam, je opravdu dobrý. Nevidím na tobě žádné psychické ani fyzické újmy."
"To nevidím ani já." Řeknu.
"Většina pacientů po týdnu ještě leží, pomalu se ani nehýbe a ty? Rozdáváš tu úsměvy, mluvíš, sedíš, dokonce sem slyšel, žes už chodila." Řekne a trochu se zamračí.
"No, to je pravda." Začervenám se.
"Ale stejně to ještě tak nepřeháněj. Neměla bys tolik spěchat. Sice je všechno jak má být, ale jeden nikdy neví."
"To je fakt. Ale mě už to tu nebaví. Ještě že sem ty 3 měsíce tady prospala, jinak bych se tu asi unudila k smrti."řeknu a doktor s mámou se začnou smát.
"Tak já už zase půjdu." Řekne doktor. "Ale odpoledne se zase zastavím." Řekne ve dveřích.
"Jo, klidně přiďte!" zamávám mu a on s úsměvem na tváři odejde. Máma tam se mnou sedí ještě tak 10 minut, pak se taky zvedne a oznámí mi, že si skočí do práce, ale že se zase vrátí.
"No já ti nikam neuteču, neboj." Usměju se.
"Ten tvůj humor. To nám tu chybělo." Řekne a obleče si bundu. "Tak nic drahoušku." Usměje se. "Já jdu, tak se tu zatím měj."
"No, něco si přečtu a pak uvidím."
"Žádné kraviny! Pamatuj, že ještě nejsi úplně fit."
"Neboj." Řeknu jí. Ve dveřích se otočí, zamává a odejde. Já hned popadnu časopis a pustím se do čtení. Dlouho mi to ale nevydrží, protože usnu. Když se ale probudím, je u mě zrovna sestřička.
"Dobrý den." Řeknu.
"Ahoj Sam." Usměje se a natřepe mi polštář. "Jak se dneska cítíš?"
"Dobře, díky za optání. A co vy? Jak se máte?"
"Taky dobře. Nechybí ti nic?" zeptá se mně.
"Ne, ne všechno mám."
"Tak jestli nic nepotřebuješ, půjdu dál. Musím ještě rozvést léky ostatním."
"Tak naschle."
"Zatím ahoj." Řekne a odejde s úsměvem.
'Hmm…co teď?' rozhlédnu se po pokoji. 'Hmm..tak jo.' napadne mě a popadnu ovladač od televize, co tu mám. Přelupkám všechny programy a nechám to na MTV Europe.
:::TOM:::
Vtrhnu do nemocnice jako blázen. Všichni se po mně otáčejí, ale já jim pozornost nevěnuju. Z letiště nás ještě odvezli domů, tak sem hodil rychlou sprchu a hurá sem. 'Snad se jí bude líbit.' řeknu si, když se podívám na růži, co nesu pro Sam. Výtah mě doveze do jejího patra, rozeběhnu se k jejímu pokoji, ale u dveří se nečekaně zastavím. Moje nohy se zasekly.
:::ZPÁTKY U MĚ:::
Už mě to nebaví. Pořád jenom sedím a lupkám ovladačem. Přes všechny ty "jakože zákazy" vstanu, nazuju si papuče a hodím přes sebe župan. 'Je to v pohodě. Stojím.' usmívám se sama pro sebe. Zkusím se teda rozejít a ono to de. Páni, konečně stojím na nohách, a sama. Když už teda tak stojím, zajdu si do koupelny, kterou mám v pokoji.
:::TOM:::
"Tak jo, tak jo. Uklidni se Tome." Šeptám si pro sebe. "Ty to zvládneš. Napočítej si do tří." Uklidňuju se. Sem fakt nervózní. "Tak jo." Řeknu už o něco statečnějc. "Jedna,dvě,tři." A otevřu dveře. 'Bože ona tu není!'
:::SAM:::
'Co to?' slyším, jak někdo otevřel dveře. 'Nebo že by ne? Asi se mi to jen zdálo.'
:::TOM:::
Nikde Sam nevidím, tak teda vyjdu zpátky na chodbu a nechápu to. Kde je? Uvidím na chodbě sestřičku, tak se tady za ní rozejdu. "Prosím vás. Nevíte náhodu, kde je Sam Fischerová?"
"Ale jistě. Sam leží na pokoji 483."
"No ale právě jsem tam byl a nikde sem ji neviděl."
"Cože?? To není možné!" řekne sestřička a rozejde se k pokoji Sam a já s ní.
:::ZASE SAM:::
když vyjdu z koupelny, rozhodnu se otevřít dveře na chodbu a jít se projít. Dyť co mi můžou udělat? Maximálně vynadat. Popadnu kliku a vší silou dveře otevřu. Ale to co vidím, mě dokonale přibije k zemi.
fixa

muzika-basket-láska 79

23. června 2008 v 13:29 | Dablly |  ff-Muzika,basket,láska-co si jenom vybrat?
79.DÍL
"Ona…Ona… Sam se probrala!" vykoktá ze sebe máma.
"COŽE?!!"
"Je to tak Tome." Slyším jak se máma směje, ale zároveň do toho pláče. "Probrala se."
"Co se stalo?" zeptá se Bill.
"Sam se probrala!" řeknu mu a ostatním.
"JÓÓ!!" radují se spolu se mnou.
"Mami a.. a ..je v pořádku?" Zeptám se mámy.
"Ještě sem ji sice neviděla ale volala Leon, že je všechno tak jak má být." Řekne máma a mně se neskutečně uleví. "Říkala taky, že ten její úraz hlavy nepoškodil žádnou důležitou část mozku, takže Sam bude taková jako dřív."
"To je skvělé mami!" řeknu a nedokážu udržet slzy štěstí.
"Doktor prý říkal, že je to samotný zázrak Tome. Oni sami nečekali, že by to mohlo dopadnou tak dobře. Sam je prostě statečná a dokázala to, dokázala se probrat!" říká máma a já si její hlas a to, co říká nehorázně užívám. "A něco ti řeknu."
"Co?" zeptá se jí.
"První slovo co Sam řekla…teď se podrž zlato.." řekne a nemusím ji ani vidět, ale vím, že se usmívá. "Bylo 'Tome'!"
"Vážně?" teď už fakt brečím jak malý kluk.
"Jo zlato. Ale zatím prý moc nemluví. Pořád leží na přístrojích a čeká se na její výsledky."
"Já…já…hned přiletím domů!" řeknu jí.
"Ne Tome. Máte přece ještě pár koncertů, tak to vydrž. Sam ti teď nikam vážně neuteče."
"Ale mami, já chci!"
"Ne. Sam teď beztak musí odpočívat, takže klidně zůstaň s klukama tam kde si."
"Ale já ji chci vidět, chci být s ní."
"Tome vážně. Neboj se, já ti ji tu ten týden či jak dlouho pohlídám. Kdyby něco, tak zavolám. Slibuju."
"No..no tak dobře. Ale beztak už se nemůžu dočkat až se vrátíme!"
"To my všichni. Všichni se tu na vás těší."
"Tak všechny pozdravuj a hlavně Sam jo?"
"Jo, neboj."
"Tak..tak se měj mami a díky žes zavolala!"
"Ale prosim tě, to bylo jasné! Taky se měj a pozdravuj Billa a kluky."
"Jo, budu. Tak čau."
"Ahoj zlato."
"TAK CO??!" vyhrknou ti čtyři.
"PROBRALA SÉÉ!!" zakřičím na celé auto.
"A dál? Co, jak to vypadá?" zeptá se Gustav a já jim všechno to, co říkala máma převyprávím.
"Tak to je super." Usmívá se Bill a sním všichni okolo.
"Takže hurá dokončit turné, ať můžem domů!" řekne David.
"Přesně." Přikývnu.
:::ZA TÝDEN:::
Konečně už letíme domů. Ještě 2 hodiny a přistaneme v Berlíně na letišti. Z tama se chystám rovnou do nemocnice. Máma před třemi dny volala, že Sam už vypadá o hodně líp a že už začíná se všema postupně komunikovat. Není ani možné, jak se těším!
"Klid brácha." Řekne Bill, když vidí, jak nervózně poklepávám rukou po opěrátku sedadla.
"Ale to nejde. Nemůžu se uklidnit. Už budeme doma, už ji uvidím chápeš to?!"
"Jo, chápu. Taky se těším. Katy mi dost chyběla."
"To věřím, ale určitě se netěšíš tak jak já." Usměju se na něho.
"No, kdybych byl v tvojí situaci, byl bych natěšený jak něco."
"Tak vidíš brácho!"
:::NA LETIŠTI:::
"A jéé…" řekne Georg, když první vylézá z našeho letadla. V letištní hale čekají novináři a spousta fanynek, zjistím, jakmile vylezu hned po něm.
"Zrovna teď?" řeknu. Novináři se k nám okamžitě nahrnou a začnou se nás vyptávat na všechno kolem turné a taky na Sam. To se teda ptají hlavně mě!
"A co stav vaší přítelkyně Tome?"
"Je v ohrožení života?"
"Řekněte nám něco!" vyptávají se jeden přes druhého. Naši bodygardi nás protlačí davem až před letiště, kde všichni naskáčeme do naší černé dodávky.
"Ani nevíte, jak sem rád, že se to o Sam dozvěděli až teď." Řeknu klukům, když odjíždíme od letiště.
"To je. Ale je to divné, že?" řekne Gustav. "Dyť Sam byla v kómatu přes 3 měsíce a nevyšla o ní ani řádka."
"Jo no. Ale to je dobře nemyslíš?" zeptá se ho Bill. "Jenom by to Fischerům přitížilo. Myslím, že strachovat se o Sam a ještě do toho odhánět novináře."
"To je přece jenom trochu moc." Řeknu.
:::JÁ či-li SAM:::
Otevřu oči. Napřed vidím rozmazaně, ale zrak se mi začne zaostřovat. Nevím kde sem, co se stalo? Rozhlédnu sem kolem sebe. Ležím v nějaké místnosti, kolem mě samé hadičky, přístroje…co to je?
"Tome?" řeknu, ale skoro se neslyším. Něco nebo dokonce někdo vedle mě se pohne.
"SAM?!" slyším zřetelně svoje jméno. Je to máma. "DOKTORE!!" zakřičí.
"Mami?"
"Holčičko moje." Přilehne ke mně a přitiskne se. Slyším jak pláče.
"Leon co se…?" vtrhne do pokoje táta. "SAM!" vytřeští na mě oči a přiběhne k nám. I on má v očích slzy ale na tváři radostný úsměv.
"Mami..tati..co se?" chci se jich zeptat, ale do pokoje přiběhne nějaký chlápek.
"Co se tu děje?" zeptá se.
"Sam…Sam..probra-probrala se." Brečí máma a dívá se na mě tím jejím mateřským pohledem. "Ona otevřela oči." Řekne mu. On se ke mně hned přižene začne věci kolem mě a taky mě kontrolovat. "Co to..?" vydám ze sebe přidušeným hlasem.
"Klid Sam." Řekne onen pán. "Asi se divíš kde si, co se stalo a tak,že?" zeptá se. Ani nemusím odpovědět a on pokračuje dál. "Napřed ti položím několik otázek." Řekne a posadí se ke mně na postel. Chci se posunout výš nahoru, ale zjistím, že mě všechno bolí. "Jenom lež, nesmíš se namáhat." Řekne. "Tak." Začne. "Mohla bys mi říct své celé jméno?" podívá se na mě s úsměvem a dychtivostí v očích. "Já…Samantha Fischerová." Řeknu, ale pořád to není můj hlas. "Ano, dobře." Usměje se. "Bydliště?"
"Magdeburg." Řeknu. "Ano, velmi dobře."
"Co to děláte doktore?" zeptá se ho táta.
"Musím Sam položit několik otázek ohledně její osoby. Zjišťuji tak její stav. Jestli třeba nemá výpadky paměti, jestli nemá poškození na mozku, jestli správně vnímá, mluví, slyší…"odpoví doktor tátovi. "Tak Sam." Otočí se zpátky na mě. "Řekni mi…pamatuješ si, co se ti stalo? Proč vlastně ležíš tady u nás v nemocnici?"
"Já…"vychraptím ze sebe. Všichni tři se na mě dívají a čekají, co jim řeknu. "Srazilo mě…mě auto?"podívám se na doktora s otazníkem v očích.
"Ano je to tak." Přikývne. "Hned potom tě převezli k nám a my sme se tady o tebe starali. Měla si četné pohmožděniny dolních i horních končetin a otok na mozku způsobil, že si byla v komatu."
"Já…v komatu?"
"Je to tak. Od doby, co se to stalo, uběhli 3 měsíce." Řekne doktor a mě to vyrazí dech.
"Sam?? Je ti něco?" zeptá se hned máma.
"Myslím, že by sme tu Sam měli nechat." Zvedne se doktor. "Měla by teď vážně odpočívat. Teprve se probrala a nevím, co se bude dít dál."
"Nevíte?" řeknu se slzama v očích.
"To záleží jen na tobě Sam." Řekne. "Tvoje tělo je prakticky v pořádku. Ale musíš tady ještě zůstat. To zranění hlavy jak sem říkal, bylo vážné a nemělo by se to přeceňovat."
"Hmm.."odvrátím od něho oči. Z nosu mi vedou hadičky, které mám taky na rukou. Máma s tátou se se mnou rozloučí a odejdou společně s doktorem.
'Tři měsíce tady ležím a teď se proberu? To ani není možné. Ale pamatuju si všechno. Pamatuju si, kdo sem, kdo je moje rodina a taky co se stalo tu noc, kdy mě převezli sem. Jenom nemůžu uvěřit, že sem tu tři měsíce. Doktor říkal, že tělo je v pořádku. Takže to znamená, že nebudu mrzák? Chtěla bych vědět všechno, ohledně svého zdraví až po to, co se tu za ty tři měsíce stalo a změnilo. A kde je on? Ten, kterého tolik miluju. Nebo sem milovala? A co on? Miluju mě, nebo na mě zapomněl? Proč tu nebyl a nečekal až se proberu?...
fixa

muzika-basket-láska 78

23. června 2008 v 13:28 | Dablly |  ff-Muzika,basket,láska-co si jenom vybrat?
78.DÍL
Posledních 14 dní sem chodil na zkoušky s klukama. Před každou a pokaždé sem se ale šel podívat do nemocnice na Sam. Žádné změny. Zítra odjíždíme na to naše posunuté turné. Dalo by se říct, že se celkem těším. I když bych byl šťastnější, kdyby Sam mohla jet s náma. Kdyby nemusela ležet v té zpropadené nemocnici. Kdyby se probrala, kdyby se zase smála a byla se mnou.
"Máš už všechno sbalené?" zeptá se mě Bill večer u večeře. Dneska tu s náma sedí taky Kat.
"Ale jo." Odbiju ho.
"Dneska sem se byla podívat na Sam." Řekne Kat a já zvednu oči směrem k ní. " A doktor říkal, že se její stav nepatrně zlepšuje." Usměje se.
"Vážně? Já tam byl dneska taky a nikdo nic neříkal."
"To proto, že ses s doktorem minul. Hledal tě zrovna když sem přicházela já, takže to řekl mně."
"Tak to je skvělé, ne?" usmívá se Bill.
"To je." Taky se usměju. "Zítra se tam ale stejně zajdu podívat. Ještě než odletíme."
"Letí nám to ve 12, takže to v klidu stihneš." Řekne Bill.
:::DRUHÝ DEN:::
"Tak je to tu Sam. Dneska odlétáme na turné. Kéž bys mohla s náma." Sedím u ní a trávím s ní poslední minuty, než odejdu. "Hlavně bojuj Sam. Nenechal bych tě tu takhle, ale všichni mě přemlouvali, ať jedu a nesmím zklamat fanoušky. Prosím, hlavně se mi probuď než se vrátím." Stoupnu si a dám jí dlouhý polibek na rty. "Ahoj Sam." Řeknu. Ale moment!
"Sam?!" řeknu. Přece se mi to nemohlo jenom zdát. "Sestři! Sestři!" vyběhnu na chodbu.
"Co je? Co se děje?" rozběhne se ke mně.
"Sam, Sam! Ona pohla prstem! Viděl sem to, opravdu sem to viděl!"
"Ste si jistý? Nezdálo se vám to jenom?"
"Ne, ne poďte. Třeba to udělá zase!" chytnu ji za ruku a vejdeme zpátky na pokoj.
"A jak k tomu došlo?" zeptá se sestra.
"Sledujte." Řeknu a zkusím Sam znovu políbit.
"Pane Bože." Vydechne sestra, když Sam opět pohne prstem na pravé ruce. "To není možné!"
"Říkal sem vám to." Usmívá se na sestru.
"Pane doktore!" rozběhne se setra k lékařskému pokoji. Za chvilku se s ní vrátí doktor Schelinger.
"Zpomalte sestro. Nejde vám rozumět." Říká jí zrovna.
"Pane doktore tomu neuvěříte…" řekne sestra a pobídne mě,ať mu ukážu to co jí. Znovu teda Sam políbím,a ona znova tím prstem pohne.
"To je neuvěřitelné!" vyhrkne doktor, přispěchá k Sam a prohlédne jí oči. "Žádná reakce."
"Ale jak je to možné doktore?"
"Nejsem si jistý sestři." Řekne doktor a poškrábe se na hlavě. "Mám takový dojem, že Sam začíná vnímat okolí, ale její tělo a stav tomu neodpovídají."
:::NA LETIŠTI:::
"Sam pohla prstem!" řeknu všem místo pozdravu.
"To není možné!" rozjasní se mámě obličej.
"Ale je! Viděl sem to, a stalo se to hned třikrát po sobě." Usmívá se na ně.
"Tak vidíš brácha. Říkal sem, že to bude všechno ok."
"No jo, ale její stav je pořád stejný. Doktor říkal, že Sam možná začíná vnímat svoje okolí, ale jinak další změny nenastaly."
"Volal si k Fischerům?" zeptá se táta. "určitě by je zajímalo, co se stalo v nemocnici."
"Ne..nějak sem to nestihl."
"Tak my za nima zajdeme." Otočí se máma na tátu. "Ale vy už běžte, nebo vám to uletí." Řekne nám.
"Jo mami. Tak se tu mějte." Políbí Bill mámu na tvář, obejme se s tátou a rozejde se k letadlu.
"Mami, že mi na ni dáš pozor?"
"Neboj se zlato. Kdyby něco, okamžitě ti zavolám." Usměje se máma a dá mi pusu na tvář.
"Tak se tam drž." Poplácá mě táta po rameni.
"Jo. Díky." Odpovím mu a rozejdu se za Billem. "Tak ahoj!" otočím se ještě na ty dva…pak už ale zmizím do letadla.
:::AMERIKA (po 2 měsících):::
'Musím říct, že si naše turné užívám, jak nejvíc to jde. Kluci a já sme z tady toho úplně nadšení. Nikdo z nás nečekal, že nás Američani takhle přijmou. Ohlasy na nás jsou fakt pozitivní a všichni chtějí, abychom se k nim zase vrátili. Za 14 dní totiž odjíždíme domů. Sice mi tady po tom bude smutno, ale musím se vrátit. Chci se vrátit. Volala mi totiž máma a říkala, že Sam začala reagovat.
Že hýbe rukama, a sem tam pohne taky nohama a hlavou. Oči ale zatím ještě neotevřela, ale i tak je to pokrok jak něco.'
"Co se usmíváš?" zeptá se mě Bill.
"Ale…myslím na Sam."
"Těšíš se co?"
"Ještě abych se netěšil, když mi máma řekla tolik dobrých zpráv. Ty se snad netěšíš na Katy?"
"To víš že těším, ale bude mi to tu chybět."
"Jo tak to nám všem kamaráde." Ozve se Georg.
"Tohle turné po USA se nám povedlo, co říkáte??" usmívá se Gustav.
"Jo, myslím, že bylo jedno z nejlepších." Odpoví mu Bill. "Zase se sem vrátíme ne?"
"Jistě!" ozve se hned třikrát.
"Tak co kluci, můžem?" zeptá se nás David. "New Jearsy (ňůdžerzi) na nás čeká."
"Jo, deme." Řekne Georg a my se všichni zvedneme z hotelové sedačky.
:::KONCERT V ŇŮDŽERZI :-) :::
"Fenk jů ňůdžerzi!" křičí Bill do mikrofonu. "Fenk jů very mač! End Báááj!" rozloučí se s fanouškama a skočí k nám do zákulisí.
"Tak to bylo něco! Byli ste super kluci, fakt super!" chválí nás David po koncertě v naší šatně.
"Díky." Usmívá se Bill.
"Tak co, pojedeme do hotelu?" zeptá se nás.
"Skočím si do sprchy." Řeknu.
"Jo jasně. Běžte se vysprchovat a tak…myslím,že před vchodem na vás budou čekat fanynky a budou chtít podpis."
"Tak my jim ho s radostí dáme." Usměje se Gustav a přetáhne si tričko přes hlavu.
"Počkám u vchodu."
"Tak bych ať tě ty holky neumačkají." Zasměje se Georg a vytáhne si z tašky ručník.
:::ZA HOĎKU:::
Než sme se všichni prostřídali ve sprše uběhla skoro půl hodina. Potom následovalo šílenství. Před vchodem na nás čekaly fanynky. Křičely, pištěly, mávaly na nás, fotily si nás a chtěly podpisy. Samozřejmě, že sme ve všem vyhověli. My, hodní kluci z Tokio Hotel. Než sme se ale dostali do auta, tak nám to zabralo taky dobrou půl hodinku.
"Ste celý?" zeptá se nás David.
"Jo sme…" přikývne Bill.
"Ty holky sou pořád stejné. Pořád mě všechny milují." Usmívá se Georg.
"Cože? Tebe?" zasměju se. "Prosim tě, šak tebe by nechtěla ani gorila v Zoo, ale náramně by ste se k sobě hodili." Řeknu a ostatní se začnou smát.
"Konečně z tebe vypadlo něco vtipného." Drkne do mě Georg.
"Třeba se z něho stává zase ten starý dobrý Tom." Podívá se na mě David. "Ty si vážně zamilovaný. Drží tě to hochu pěkně dlouho a to mi na tebe nesedí."
"Hele Davide, jestli ti jako nějak vadí, že nejsem ten Tom, který se po každé koncertu vyspal kde s kým, tak sorry, ale s tím ty nic neuděláš."
"Néé v pohodě Tome. Sem celkem rád, že ses uklidnil…musím říct, že tu tvou Sam začínám mít rád."
"To ti to teda trvalo." Řeknu mu. "Ale ruce od ní pryč, jinak uvidíš."
"Neboj." Usměje se David.
"Kam máme namířeno teď?" zeptá se Gustav.
"Ještě nás čekají 4 poslední koncerty. Teď se vydáme do New Yorku."
"New York?? Supéééér." Usmívá se Georg a mne si ruce.
"Hej Tome, něco ti brní v batohu." Podá mi Gustav můj batoh.
"To bude mobil." Řeknu. Chvilku trvá než ho vylovím. "Volá máma." Řeknu a podívá se na Billa.
"Zvedni to." Řekne.
"Ahoj mami!" řeknu, když hovor od ní přijmu.
"TOME!!" zakřičí do telefonu, až ho musím dát dál od ucha.
"Co je mami? něco, něco ze Sam?" zeptá se jí.
"Sam…Sam….ona…"
"Mami, ty brečíš? Řekni, co je ze Sam? Co se stalo?!" naléhám na ni. Ostatní v autě mě se zatajeným dechem pozorují a čekají spolu se mnou, co z mámy vypadne.
fixa

muzika-basket-láska 77

23. června 2008 v 13:27 | Dablly |  ff-Muzika,basket,láska-co si jenom vybrat?
77.DÍL
"Nechám tě tu." Řekne ještě Bill a pak vyjde z pokoje ven. Sedím tam a dívám se na ni. Její tmavě hnědé vlasy jí spočívají podél hlavy. Její krásné hnědé oči jsou zavřené a její milý úsměv na tváři není.
"Sam." Promluvím k ní a chytnu ji za ruku. "Ty mi nesmíš umřít. Vím, že mě slyšíš…musíš něco slyšet. Tak prosím, neumírej." Stisknu její ruku, ale žádné reakce se nedočkám.
U Sam v pokoji prosedím celé dopoledne až do dvou, kdy dojdou Fischerovi.
"Tome běž domů. Určitě si ani nejedl a Simone bude mít o tebe strach." Přemlouvá mě teta Leon.
"Ne, já chci zůstat u ní."
"No tak Tome. Si tu celé dopoledne a vyspaný přece taky nemůžeš být."
"Ne já…"
"Hele brácho běž." Řekne Kris. "Já ti ji tu pohlídám a kdyby něco, tak ti brknu nebo pošlu sms, neboj."
"Ale.."
"Říkám ti běž."
"Tak dobře. Ale zase se sem vrátím." Řeknu a vstanu. Ještě se na ni naposledy podívám. Vypadá přesně tak, když sem přišel. Vůbec se nepohnula, nic.
"Tak zatím se tu mějte."
"Ahoj Tome." Řekne teta, strýc kývne hlavou Kris mávne rukou ale hned se všichni zase otočí k Sam.
"Haló? Frenku? Můžeš pro mě přijet k nemocnici?" zeptám se ho do telefonu. "Za půl hoďky? Jo super. Díky." Řeknu a položím to. Sjedu výtahem dolů a sednu si na židličku v informacích.
"Můžu Vám nějak pomoct?" zeptá se mě usměvavá, boubelatá sestřička kolem 4cítky.
"Ne ne. Díky."
"Vy ste Tom Kaulitz, že ano?"
"De to tak poznat?" nadhodím.
"Celkem de." Řekne s úsměvem sestra. "Máte tu někoho z rodiny?"
"Víte..moji holku, nebo přítelkyni? To je jedno. Prostě. Včera ji sem převezli a operovali. Srazilo ji auto."
"To je mi líto. To sem nevěděla."
"To je v pohodě."
"Ale nemusíte se o ni bát." Usměje se na mě sestra. "Tady je v dobrých rukách. Opravdu."
"Budu tomu věřit. Nic jiného mi asi nezbývá."
"Hmm…že sem tak smělá." Pokračuje sestra. "Mohla bych Vás poprosit o autogram?... Pro dceru." Dodá ještě.
"Ale jo, proč ne." Řeknu, vstanu a podepíšu se jí na přichystaný papír. "A víte co?" zeptám se jí. "Říkejte mi Tom." A podám jí ruku.
"Teda." Vypadá celkem zaraženě. "Tak já sem Sylvie." Řekne a potřeseme si rukama.
"Asi se teď budem vídat často." Řeknu jí.
"Vypadá to zle?" zeptá se.
"Upadla do kómatu. Je celá potlučená. Taky má nějaké zlomeniny. Prostě hrůza."
"Pokoj 483?" zeptá se.
"Jo, přesně ten."
"Samantha Fischerová?"
"Jo, to je ona."
"Takže to je vaše přítelkyně. Ta mladá, krásná dívčina?"
"Hmm…je."
"Včera sem ji viděla. Určitě je hodná, že? Taková tvářička. I když teď má nějaký ten škrábanec."
"Nějaký ten škrábanec?" usměju se.
"Vidíte. Hned je to lepší, když se usmějete."
"Já bych se ani usmívat neměl."
"Ale to je blbost." Řekne hned Sylvie. "Můžete se usmívat, jinak by to snad ani nešlo, žít bez úsměvů a smíchu."
"V takové situaci je to těžké." Řeknu jí. "Už budu muset jít. Čeká na mě řidič."
"Jistě. Jen běžte."
"Dík za pokec Sylvie."
"Pokec?" zasměje se. "Vy mladí." Řekne ještě, a já pak vyjdu ven na ulici, kde nasednu do auta a nechám se odvézt domů.
:::ZA 5 HODIN:::
"Dneska mi volal David." Ozve se Bill, když spolu sledujeme nějaký pořad v televizi, který vůbec nevnímám. Máma mi totiž zakázala jít znova do nemocnice. Prý se musím pořádně vyspat a kdesi cosi.
"Hm…a co chtěl?"
"Ohledně turné. Je odložené o měsíc. Takže 3. března vyjíždíme."
"Cože? Ne já nikam nepojedu."
"Tome musíš. To přece našim fanouškům nemůžeme udělat. Vím, že máš teď těžké období, kvůli tomu co se stalo Sam, ale musíme jet."
"Ty víš putna o tom jaké mám období. Vůbec nevíš jak mi je." Řeknu a zvednu se od televize.
"Tome sme dvojčata. Poznám na tobě, když se trápíš. Když ti něco je."
"Víš co Bille? Nech mě na pokoji." řeknu a vyběhnu k sobě do pokoje.
:::ZA 14 DNÍ:::
"Zdravím Sylvie."
"Dobrý den Tome."
"Jak se dneska vede?"
"Zatím dobře. A co Vám?"
"Pořád stejně."
"Ach…"povzdechne si Sylvie. Projdu chodbou a přivolám si výtah.
"Ahoj miláčku." Pozdravím Sam, když vkročím do dveří a zavřu za sebou. Hned se posadím vedle ní a můžu na ní oči nechat. Obličej už se jí zlepšil. Šrámy už nejsou skoro vidět a připadá mi, že nabrala trochu barvy. Určitě se její stav zlepšuje, tím sem si jistý.
"OOh,pan Kaulitz. Že mě to nepřekvapuje." Otevře dveře doktor Schelinger.
"Dobrý den pane doktore." Řeknu a vstanu od Sam, ať ji může zkontrolovat.
"Stav stabilizovaný…puls hmatatelný…" říká si doktor spíš jen sám pro sebe. "No, a je to." Řekne po chvilce. Sednu si teda zase zpátky k ní.
"Žádné změny?" zeptám se ho.
"Žádné. Pořád stejné. Víte Tome…" řekne a posadí se ke mně. "Samantha bojuje. Bojuje za všech sil, aby zůstala mezi náma. Vím, že je to tak."
"A jak to víte?"
"za normálních okolností by už byla mrtvá." Řekne doktor natvrdo.
"Mrtvá?"
"Přesně tak. Na sále sme měli obrovské štěstí, že sme jí nezasáhly ostatní orgány. Zlomeniny, pohmožděniny to všechno sme dokázali spravit a s kómatem sme tak trochu počítali. Podle svědectví, co sem slyšel utrpěla opravdu prudký náraz. V jistém smyslu je štěstí, že její páteř to všechno přežila bez úhony. Takže pokud se Samantha probere a já vím, že ano…bude moct znova chodit."
"Ale proč mi to říkáte až teď?"
"Rodiče Sam a vlastně i vaši rodiče si nepřáli ,abych vám to říkal."
"Cože? Ale proč?"
"Prý si dáváte za vinu to co se jí stalo." Podívá se na ni a pak zpátky na mě. "A nechtěli vás tolik zatěžovat. Ste slavná osobnost Tome, ste hudebník a ti věci jako je smrt chápou jinak než ostatní lidé."
"To sem netušil."
"No ale teď víte, jak na to Sam opravdu je." Vstane. "Já teď budu muset jít k dalšímu pacientovi."
"Jo, ano jistě."
"Tak na shledanou Tome."
"Naschle. A díky pane doktore."
"Není za co." Řekne a zavře za sebou dveře. Otočím se zpátky na Sam a chytnu ji za ruku. "Nikomu tě nedám." Řeknu, a políbím jí ruku.
:::ZA 3 DNY:::
"Zlato, jak to teda vidíš s tím turné?" zeptá se mě máma u obědu.
"Mami,už sem říkal, že nikam nepojedu."
"No tak brácha…" přidá se k ní ještě Bill.
"Nepojedu. Nenechám tady Sam, když mě potřebuje."
"A jak prosim tě? Sam je teď v komatu a já ti slibuju, že kdyby se cokoli stalo, kdyby se probrala nebo kdyby…." Odmlčí se. "Tak ti dáme vědět!"
"Mami…já ji tady nechci takhle nechat."
"Ale vždyť tu budeme my. Taky její rodina. Nemysli si, že na Sam zapomeneme Tome. To nikdy. A ty musíš jet. Musíš se aspoň trochu odreagovat. Sedíš u Sam dennodenně, s nikým skoro nepromluvíš ani půl slova, nebavíš se tak jako dřív." Chytne moji dlaň do své.
"A jak bych asi mohl?"
"Právě proto bys měl jet na to turné. Čekají na vás davy fanynek a ty je prostě zklameš? To chceš Tome, zklamat svoje fanoušky?"
"Ne..ne to nechci."
"Tak vidíš. Věř mi Tome. Sem tvoje máma a dám na svou potenciální snachu pozor, to ti slibuju." Usměje se máma.
"Já…" podívám se na Billa. Jeho oči mě prosí a prosí mě taky oči mámy. "Tak dobře, pojedu." Rozhodnu se nakonec.
fixa

Gustav - darování krve

20. června 2008 v 23:38 | Dablly |  Gustav
img84/4820/1213106049ig9.jpg

*IN LOVE*

18. června 2008 v 14:10 | Dablly |  Bill
Boží boty

geo na gramce

17. června 2008 v 21:30 | Dablly |  Georg

uplně mega boží Gee

17. června 2008 v 21:27 | Dablly |  Georg
HyperLink
Sekne mu to :)

Rock in Rio

15. června 2008 v 13:09 | Dablly |  Animace
by bambi

muzika-basket-láska 76

14. června 2008 v 23:56 | Dablly |  ff-Muzika,basket,láska-co si jenom vybrat?
76.DÍL
Sedíme s Krisem v nemocnici a čekáme. Sam odvezli na sál. Sedíme oba, hlavy stočené k zemi a podepřené rukama. Ani jeden z nás od té doby, co jsme sem přijeli, nepromluvil.
"KRISI!!!" ozve se naráz do ticha nemocnice. To teta Fischerová s pláčem přibíhá k nám a za ní ostatní členové našich rodin.
"Mami." řeknu a obejmu svou mámu.
"Tome." Vzlykne máma a přitiskne mě k sobě.
"Bill nám pověděl, co se stalo Sam." Řekne táta.
"Můžu za to já." Řeknu. "Neměl sem….ale nevěděl sem, že to tak…můžu za to!"dopadnu zase na židličku a schovám hlavu do dlaní.
"Ne Tome, to vůbec neříkej!" klekne si přede mě, ne ale máma, naopak teta Fischerová. V očích má slzy, ale na tváři má úsměv.
"Sam je na sále." Řeknu a její úsměv zkamení. "Doktoři říkali, že se pokusí udělat, co se dá."
"Proč se to muselo stát zrovna naší holčičce." Rozpláče se teta a strýc Fischer ji schová k sobě do náruče. "Sam je statečná holka, ona se z toho dostane, uvidíš Leon." Konejší ji.
"Půjdu se někoho zeptat, co vlastně…"
"Tati máme čekat. Už sme se byli několikrát ptát, ale nic to nepomohlo." Skočí Kris svému tátovi do řeči.
:::PO DVOU HODINÁCH:::
"Dáte si někdo kafe?" zeptá se máma, když se vrátí s táckem a na něm je několik kelímků s kafem.
Já, Bill,teta,Kris,táta i strýc k ní vděčně nátáhnem ruce a každý si veme jeden z kelímků.
"Ta operace trvá tak dlouho. Myslíte, že…" odmlčí se Kris, ale než stačí něco říct, dveře od operačního sálu se otevřou a vyběhne z nich jedna ze sester. Všichni se k ní okamžitě nahrneme.
"Vy ste rodina Samanthy Fischerové?" zeptá se nás.
"Ano." Řekne teta Leon.
"Co je s ní? Přežije to?" vyřkne Kris otázku, která mě zajímá nejvíc. Jestli Sam přežije.
"Víte…" zaváhá sestra. "Nastaly nějaké komplikace…" nedořekne ani větu a teta Leon omdlí. Strýc ji jen tak tak zachytí a posadí ji na židli. "Leon! Leon!" propleskává ji a ona se po chvilce probere.
"Tady, vodu!" podá máma strýci kelímek s vodou a teta Fischerová se napije.
"Nebojte se." Začne znova sestra. "Samantha je v dobrých rukou."
"Děkujeme sestro." Řekne Kris. Sestra se na nás usměje a odběhne zpátky na sál. My se všichni opět sesunem na židle.
:::ZA 6 HODIN:::
"Tome. Stávej!" zatřese se mnou někdo.
"Já? Usnul sem?"
"Aspoň si to prospal."
"Co sem prospal?" zeptám se Krise.
"Sam…Sam před pár minutama umřela." Řekne a mě se zastaví celý svět. "Nepřežila to Tome. Doktoři dělali co mohli, ale Sam to nezvládla."
"Nez-nezvládla?" zeptám se a podívám se kolem sebe. Všichni pláčou. Najednou se otevřou dveře od sálu a na lehátku vyvážejí přikrytou osobu.
"Holčičko moje." Odkryje teta Leon tvář mojí milované Sam. Je tak bledá. Už to není ta Sam, kterou sem znal. Kterou tolik miluju.
"Je to tvoje vina Tome Kaulitzi! Jenom tvoje! To kvůli tobě umřela naše Sam!" rozkřičí se na mě teta, očí má plné slzy a hněvu.
"Já..já.." koktám ze sebe. "Nechtěl sem přece…já…"
"Můžeš za to!" přidá se k ní taky Bill.
"Ale brácho.."
"Nejsem žádný tvůj brácha." Řekne Bill. "Teď už ne! Kdybys nebyl takový hlupák Tome, tak Sam mohla klidně ještě žít!"
Nevím, co říct. Podívám se na její obličej. Už nikdy neuvidím její úsměv, už nikdy neochutnám její rty…
"Měl bys odejít Tome." Ozve se strýc Fischer.
"Nikam nepůjdu."
"Zlato radši běž." Chytne mě máma za rameno.
"Ale mami…" podívám se na ni a pak ještě posledním pohledem na Sam. "Krisi…" řeknu ale on odvrátí tvář jinam.
"Já.." řeknu, ale nic mě nenapadá. Rozběhnu se nemocniční chodbou pryč. Rozrazí všechny dveře co mi stojí v cestě a dostanu se až ven na ulici, kde se rozpláču.
"PROOOČ???!"zakřičím a padnu na kolena. "PROOOČ??!" nebe se zatáhne a během chvilky začne liják. 'Sam. Proč si musela odejít? Proč si umřela? Nechalas mě tady, samotného.'
Zvednu se. 'Kam půjdu?' zeptám se sám sebe. 'Tam, kam tě nohy ponesou Tome Kaulitzi.'
Rozběhnu se přes cestu, ale….zastavím se, když vidím, jak se naproti mně řítí auto.
"NÉÉÉÉÉ!!!!" otevřu oči a zjistím, že sedím pořád v nemocnici.
"Klid Tome, byla to jen noční můra." Uklidní mě máma.
"Sam, umřela." Řeknu.
"Co to říkáš? Sam ještě operují."
"Mami, zdálo se mi, že Sam umřela a mohl sem za to já. Můžu za to já!"
"Ne Tome, nemůžeš. Slyšíš mě?!"
"Jo mami." sklopím hlavu.
"Zlatíčko." Chytne mě máma za bradu a zvedne mi ji. "Podívej se na mě." Řekne. Zvednu teda svoje oči k ní. "Sam to přežije. Je to silná holka a copak si myslíš, že by tě tu nechala? Že by nás tu všechny tak nechala? Ne. To Sam neudělá, o tom sem přesvědčená." Usměje se.
"DOKTORE!" ozve se. Při máminém monologu sme si nevšimnuli, že se dveře od sálu otevřely.
Vyskočím na nohy a rozejdu se k doktorovi. U něho už stojí celá rodina Sam. Za mě se postaví máma, táta i Bill.
"Rodina Sam Fischerové?" zeptá se doktor.
"Ano." Řeknu.
"Operace skončila. Musím říct, že dopadla v jistém smyslu dobře."
"Jak to myslíte doktore?" zeptá se strýc Fischer.
"Samantha utrpěla těžká vnitřní zranění. Taky utrpěla několik zlomenin."
"A? Co to znamená?" zeptá se ho Kris.
"Sam upadla do kómatu." Řekne.
"Ježiši." Přitiskne si teta Fischerová ruku k ústům a znova se rozpláče.
"Není jisté, jestli se vůbec ještě někdy probere, ale naděje tady je." Snaží se nás uklidnit, ale myslím, že to moc nepomohlo.
"Její zranění hlavy bylo opravdu závažné. Jestli se Sam probere, bude teď už opravdu na ní."
Nikdo z nás není schopný slova, ale já musím, chci se zeptat. "Můžu ji vidět?"
"Je mi líto. Teď to bohužel nepůjde." Řekne. "Doporučil bych vám, aby ste přišli zítra. Běžte se domů vyspat. Strávili ste tady hodně času."
"Dobře doktore. Děkujeme za všechno." Potřese mu strýc Fischer pravicí.
"Ale…my dneska odjíždíme na turné." Řekne Bill. Podívám se na mobil, jsou 4 ráno a Bill má pravdu.
"Bille?" otočím se čelem k bráchovi. "Asi tě zklamu, ale já na turné nepojedu." A sklopím hlavu k zemi.
"Myslel sem si to." Řekne Bill. "Zavolám Davidovi, ať turné zruší."
"Díky."podívá se na bráchu s vděčností v očích.
:::DALŠÍ DEN:::
"Bille pohni! Trvá ti to!" zavolám na Billa, který se ještě parádní v koupelně.
"Už letím!" zavolá.
"Frenk nebude čekat věčně. Už sme tam dávno mohli být."
"Ale prosim tě, Sam ti nikam neuteče." Řekne a já se zastavím. "Ježiš. Promiň Tome, tak sem to nemyslel." Omlouvá se hned Bill.
"To nic."
"Sem blbec."
"Ale ne, nejsi. Poď deme." Řeknu a oba nasedneme k Frenkovi do auta. Za půl hodiny už stojíme u nemocnice.
"Počkej Bille." Řeknu Billovi a rozejdu se k malému květinářství na rohu ulice. Vyberu tu největší kytici, kterou tu mají a přidám se zase k Billovi.
"Přišli sme za Sam Fischerovou." Oznámím sestřičce na informacích.
"Pokoj 483." Řekne s úsměvem. "Pořád rovně až k výtahu a 4. patro."
"Děkujeme." Řeknu a rozejdeme se hledat pokoj 483.
:::NA POKOJI:::
Otevřu dveře a na lůžku uvidím ležet Sam. Kolem ní plno přístrojů, která blikají a vydávají zvuky.
Sam leží, ve tváři nemá žádnou barvu, nehýbe se. Jenom její hrudník ukazuje to, že Sam žije, že dýchá.
"Ohh..Sam." vydechnu a přisednu si k její posteli. Bill se postaví za mě. Ani jeden z nás nic neříká, jenom se na ni mlčky díváme. "Ukaž." Řekne po chvilce Bill a vezme mi kytku z ruky. Slyším, jak do něčeho napustí vodu a pak přejde po pokoji a kytku i ve váze postaví na stolek, Sam k hlavě.
"Vypadá to, že má zlomenou pravou nohu a levou ruku." Konstatuje Bill. "Taky má kolem krku nějaké zpevnění, vidíš?"
"Jo."
"Chudák Sam. Vypadá tak zřízeně." Řekne Bill.
fixa

muzika-basket-láska 75

14. června 2008 v 23:55 | Dablly |  ff-Muzika,basket,láska-co si jenom vybrat?
75. DÍL V průběhu večera se oslava začne pěkně rozjíždět. Všichni už v sobě mají nějakou tu skleničku, tak se tancuje, sem tam někdo ze sebe odhodí nějaký kus oblečení. Taky se nepřetržitě pije, diskutuje, směje se. "Jéé má krásná Sam. Tebe sem dlouho neviděl!" zastaví se u mě Tom. "Tome? Pane jo, kolik si toho vypil?" "Ani nevím." "Zřejmě hodně." Řeknu. "Sáám, nezlob se na mě! Nezlobíš se na mě?" "Ty teda vypadáš. Nezlobím se na tebe. Už by sme asi měli jít co, jak tě tak vidím." "Ne! Nikam nepůjdeme. Baví mě to tu!" "To vidím." "FLAŠKÁÁÁ! KDO SE PŘIDÁ??!!" ozve se křik po celém domě. "JÁÁÁ!!!"rozkřiknou se všichni, mezi nima taky Tom. Všichni se nahrnou do obýváku, naskládají se vedle sebe a "jakože" vytvoří pomyslný kruh. Je tu asi 30 lidí a všichni se zapojí do hry. "Co ty Sam? Hraješ?" zeptá se Sten. "Jo, proč ne." "Tak si vysvětlíme pravidla!" zvedne se Georg ze země a začne vykládat. "Budeme hrát jenom na líbání. Žádné jiné úkoly ani otázky nebudou. Ten, komu se to s tím druhým bude líbit…" zamrká Georg na všechny a Sten ho požďuchne "se může klidně přemístit do jiných pokojů. A pozor! Kondomy sem nechal na nočních stolcích!" zasměje se a s ním i několik dalších kluků. "Tak začnem! Kdo chce točit první?" zeptá se. "Nikdo? Tak já začnu." Řekne nakonec a zatočí flaškou. "Jéééj." Řekne, když hrdlo flašky zůstane otočená na mě. "Hmm…Sam. Vím sice, že chodíš tady s Tomem, ale Tom jistě dovolí." "Jen do toho." Řekne Tom. "Že si to ty." Řeknu a políbíme se. "Ale do žádného pokoje s tebou fakt nepůjdu. Neberte si to osobně." "Neboj, dyť vím ne?" usměje se. "Teď točíš ty." Řekne. Chopím se teda flašky a otočím s ní. Zastavím se na Billovi. Podívám se na Kat, a ta přikývne. "Bude to jen taková malé nevinné políbení." Ujistím ji a políbím Billa. A tak pokračujeme dál. Během 15ti minut nás opustily 3 páry a přemístily se jinam. Tom už se asi třikrát líbal s prsatou Nadien(Nadýn), tak se mimochodem ta koza menuje. A musím říct, že to nebylo jenom nevinné. Bylo vidět, že si to ona mimořádně užívá. Tom se ale statečně bránil,i když má v sobě nějaké to promile. Teď flaškou točil Sten a zastavila se na mně. "Tak do toho!" pobídnou nás ostatní. Sten mě teda políbí, ale ne a ne přestat. "To už by snad stačilo ne?" odstrčí ho ode mě Tom. "Klid kámo, je to jenom hra." Usměje se Sten a mrkne na mě. "Tak hra jo?" řekne Tom a než stačí kdokoliv zareagovat skočí po Stenovi a začnou se prát. "Tome!! Dost! Přestaň!!" snažím se ho od Stena dostat. Místo toho, aby je od sebe někdo odtrhl, tak se všichni náramně baví a začnou je povzbuzovat. "Přestaňte!" přidá se ke mně Jess s Kat. "No tak Bille! Udělej něco!" křikne na něho Kat. Bill se teda sebere a i s Gustavem se snaží ty dva od sebe dostat. Tom se Stenem sou ale v sobě dál. Sten se rozběhne a i s Tomem propadnou oknem ven na zahradu před domem, kde se mlátí dál. Všichni vyběhnou ven za nima a povzbuzují je dál. S holkama vyběhneme ven. "Tome!! Prosím přestaň!!" ale Tom mě nejspíš neslyší, nebo nechce slyšet. Venku je tma, nesvítí ani pouliční světla, ale to přece nikomu nebrání v tom, aby kluky od sebe nedostal. "Nejde to!" křikne Bill. Kluci se teď překutálí přes silnici na druhou stranu silnice. Rozběhnu se za nima, ale ostatní mě předběhnou a užívají si jejich boj. Zůstanu stát uprostřed cesty. "Přestaňte! Prosím!" křiknu ještě než mě osvítí světla auta. "TOME!!!" vykřiknu, než ucítím prudký náraz, který mě vyhodí do vzduchu a já dopadnu tvrdě na silnici. Všechno kolem mě utichne, nic neslyším, nevidím, necítím. ::očima KAT::: Všichni přeběhneme cestu a pozorujeme ty dva, jak se nesmyslně mlátí. "Kde je Sam?" zeptám se Jess, ale místo odpovědi slyším, jak Sam vykřikne. "TOME!!!" a brždění auta. Stačím se ještě otočit, abych viděla, co se stalo. "Sam.." vydechnu. Seběhlo se to tak rychle, že než si uvědomím, co se stalo, Sam už leží na silnici a nehýbe se. "SAAAM!!!" vykřikne Tom, takže to znamená, že se přestali prát. Tom proběhne kolem mě a dopadne k Sam na zem. Moje nohy nejsou schopné se rozejít. Jess mě ale chytne za ruku a rozběhneme se k nim. :::JÁ::: "Sam, no tak, prober se. Otevři oči.Sam, slyšíš? No tak, Sam!!" Pomalu otevřu oči. "Sam." Slyším z dálky. Obraz se začne zaostřovat a uvidím Toma. "To….To..me." vypravím ze sebe. "SAM!" objeví se Jess s Kat. Po tvářích jim stékají slzy. "ZAVOLEJTE NĚKDO SANITKU!" zakřičí Tom. "To bude dobré Sam, hlavně vydrž." Drží mě Tom v náručí. "Já..já…" koktám. "Pššt." Umlčí mě Tom. "Moc mě to mrzí Sam." Neudrží Tom slzy. "Je mi zima." "Sam. Pane Bože!" klekne si ke mně Kris a přikryje mě svou bundou. "Vydrž Sam. Sanitka už jede." Ozve se Billův hlas. "Sam…"vydechne Tom. "Te..teče ti..ti krev." Řeknu mu. "To nic není. Bože Sam, to se nemělo stát." :::TOM::: "TOME!!!" uslyším, jak Sam křičí, ale já toho zmetka dostanu. Jenomže pak se ozve další zvuk, brzdy auta. Přestaneme do sebe s tím magorem bušit a podívám se, co se děje. 'To není možné! Pane Bože!' proletí mi hlavou, když vidím, jak Sam, moje Sam letí vzduchem a dopadne na zem. "SAAAM!!!" zakřičím a utíkám rychle k ní. Sednu si k ní a chytím ji do náruče. "Sam, no tak, prober se. Otevři oči.Sam, slyšíš? No tak, Sam!!" Sam nepatrně zamrká a otevře oči. "Sam." Řeknu. "To….To..me." vypraví ze sebe. Mezi tím doběhnou taky Kat s Jess, a po tvářích jim stékají slzy."SAM!" "ZAVOLEJTE NĚKDO SANITKU!" zakřičím na ostatní. Ti stojí jako přimražení k zemi. "To bude dobré Sam, hlavně vydrž." Držím ji pevně v náručí. "Já..já…" nemůže ze sebe dostat větu. "Pššt. Moc mě to mrzí Sam." Neudržím ani já slzy. "Je mi zima."řekne. "Sam. Pane Bože!" klekne si k ní Kris a přikryje ji bundou. "Vydrž Sam. Sanitka už jede." Ozve se Billův hlas. "Sam…" "Te..teče ti..ti krev." Řekne ona a na tváři jí blýskne letmý úsměv. "To nic není. Bože Sam, to se nemělo stát." řeknu a políbím ji na čelo. "Ne Sam! Nezavírej oči!" zatřesu s ní. "Sam nesmíš! Nezavírej ty oči slyšíš!!!" "Mil…miluju…miluju…tě." Řekne než zavře oči. "NÉÉÉ! SAAM!!" zakřičím, skloním k ní hlavu a rozpláču se. "SANITKA!!!" zakřičí někdo z davu. A opravdu, sanitka už zastavuje kousek od nás a vybíhají z ní dva chlapíci a za nima doktorka. Ze zadu mě chytí něčí ruce a zvednou mě ze země. "Bille." Otočím se na bráchu. "Určitě to bude dobré Tome." Řekne. "Ještě žije!" vykřikne jeden z těch chlapíků. "Pomůžete jí?" zeptám se jich. "Pokusíme se. Budeme dělat co je v našich silách, ale vypadá to na krvácení do hlavy, a taky má četné zlomeniny horních i dolních končetin." Řekne doktorka a už Sam nakládají na nosítka. "Někdo musí jet s náma." Řekne ještě. "Abychom o ní zjistili podstatné údaje." "Já pojedu." Řeknu. "A já taky. Sem její bratr." Řekne Kris. "Tak si pospěšte a nasedejte. Tady jde o každou vteřinku." Řekne doktorka. S Krisem vylezeme zadníma dveřma a posadíme se naproti Sam, která už je napojená na nějaké přístroje. "Zavolám to našim a přijedeme za váma!" křikne na nás Bill. "Zavolej taky našim." Vypraví ze sebe Kris. "Jedeme do nemocnice…" podívá se s otazníkem v očích na doktorku. "Hoffmanova nemocnice." "Dobře." Řekne Bill a doktorka zabouchne dveře od sanitky. Rozezní se houkačky a my se rozjedeme. fixa

muzika-basket-láska 74

14. června 2008 v 23:55 | Dablly |  ff-Muzika,basket,láska-co si jenom vybrat?
74.DÍL "Na konci února odjíždíme na turné." Oznámí mi Tom. "Hmm…" "Vím, že nejsi nadšená ale…." Podívá se na mě s úsměvem. "Ale co?" zeptám se. "Neměl bych ti to sice vůbec prozrazovat.." "Co?" "Mluvil sem o tom s mámou a ta mluvila zase s vašima a …" "A?" "Můžeš jet s náma! No není to super!" "Fakt? Nekecáš?" "Ne je to pravda! Mamka vaše ukecala, že je skvělá?" usmívá se Tom od ucha k uchu. "No je!! Pane bože! Nemůžu tomu uvěřit!" řeknu a vrhnu se mu kolem krku. "Odjíždím s klukama na turné." Nenechám si tu novinu pro sebe, a hned na začátku další hodiny to řeknu holkám. "To kecáš?" "Nekecám. Tom mi to právě řekl." Usmívám se na ně. "Vaši tě jako pustí?" zeptá se Jess. "Vypadá to, že jo. Ale nějak se mi tomu nechce věřit." "Radši se moc neraduj Sam. Aby ti to nakonec nezatrhli." Řekne Kat, a tak ukončí náš rozhovor, protože do třídy vejde profesor biologie. :::DOMA::: "Mami, tati! Sem doma!" odhodím klíčky na botník a vyzuju boty. "Ahoj Sam." Pozdraví mě táta. "Sam poď sem! Musíme si s tebou o něčem promluvit." Zavolá máma z kuchyně. "Posaď se." Řekne, když vejdu. Odsunu si teda židličku od stolu a sednu si. "Máme pro tebe s tátou takovou novinku." Začne máma. "Byla za náma Simone…" pokračuje táta, ale mně už je jasné, kam jejich rozhovor míří. "a přemluvila nás k tomu, abychom tě s klukama pustili na jejich další turné." "Vážně?" "Jo, je to tak." Přikývne máma. "Simone nám objasnila celou situaci. Kluci mají jet na konci února do Ameriky.." "Do Ameriky?" skočím jí do řeči. "Do Ameriky, přesně." Řekne máma. "Prý tam odehrají asi 10 koncertů a vrátí se zase domů a až do prázdnin budou mít volno." "A já teda můžu s nima?" zeptám se. "Po dlouhém přemlouvání Simone a taky k tomu přispěl Tom, sme se teda rozhodli, že tě pustíme." Řekne táta. "Hurááá!" vyskočím na nohy a oba dva je běžím obejmout. "No tak, no tak." Brzdí mě máma, když ji málem udusím svým objetím. "Se školou ti to zařídíme, to se neboj. Známky máš celkem dobré, takže s tvým prospěchem nebude žádný problém. V pondělí zavolám tvé třídní učitelce a všechno jí vysvětlím. Zdála se mi jako milá a rozumná učitelka, když sem tě přihlašoval do školy, tak snad je pořád stejná." "Profesorka tati. A jo, Braunová je v pohodě." "Ale Sam. Je ti doufám jasné, jak se tam budeš chovat. Amerika není Magdeburg." "Já vím mami. neboj, neudělám nám ostudu." Usměju se na ni. "Už můžu jít? Musím jít napsat holkám a taky Angi." "Leť prosim tě!" zasměje se táta a já rychlostí blesku vyletím schody k sobě do pokoje. :::O "MĚSÍC" POZDĚJ::: "Tak dneska večer, nezapomeňte holky. Je to rozlučkový večírek, tak ať tam ste. Nesmíte tam chybět, jasné?" "Neboj Sam. S tebou se půjdu rozloučit moc ráda, ale budeš mi tolik chybět."řekne Kat. "I mně." "Vy mně taky holky." Usměju se na ně a obejmeme se. "Tak večer jo?" "Jo." Řeknou obě. Zítra s klukama odlétáme na slibované turné po Americe. Už se hrozně těším. Věci už mám sbalené snad týden do předu.:) Ale dneska, dneska se pořádá rozlučkový mejdan. Bude to u Georga doma, rodiče totiž odjeli na dovču do Itálie. Georg sám navrhl, že by se něco mohlo podniknout a uspořádal teda mejdan. :-:-:-:-:-:-:-: "Dojdu brzo mami. Zítra totiž odjíždíme už v 8, tak ať se aspoň trochu vyspím." Řeknu na odchodu mámě. "Moc ti to sluší Sam." "Díky mami." usměje se. "A dej na sebe prosim tě pozor." "Neboj mami. Vždyť mě znáš." Řeknu jí a dám jí pusu na tvář. "Ahoj." "Ahoj Sam." :-:-:-:-:-:-:-: "ČÁÁU!!!" ozve se, jakmile otevřu dveře do Georgova domu. "Ježiš. Ahoj Stene." Řeknu mu. "Tebe sem neviděl. Si snad ještě hezčí než posledně." Sjede mě pohledem. "Tak díky. Tak nevypadáš špatně." "Dík. Dáš si něco?" "Ne, když tak pozděj jo? Neviděls prosim tě Toma nebo někoho jiného? Kat, Jess?" "Holky sem někde zahlídnul a Toma myslím taky, ale to je tak 10 minut." "Tak já si je půjdu najít. Ještě se uvidíme." "Jo, jasně. Zatím Sam." A odejde se bavit jinam. Prokličkuju mezi lidma a narazím na Jess. "Tak ráda tě vidím. Konečně někdo koho znám." "Ahoj Sam." Řekne. "Poď, dovedu tě k našim." Usměje se. Společně pak dojdeme do obýváku, kde se na sedačce rozvaluje Bill s Kat a Gustavem. Krise nikde nevidím, ale Tom. Ten sedí na křesle a k mému nepříjemnému zjištění ho tam obletuje ta prsatá blondýna, která s náma trávila Silvestr. "Tu pozval kdo?" zeptám se Jess. "Přišla sem se Stenem a dalšíma klukama."řekne Jess a sedne si mezi Gustava a Kat. "Čau všichni!" pozdravím je. "Nazdár. "Ahoj." "Čau." Oplatí mi pozdrav. "Tak jak se těšíš na zítřek?" zeptá se Gustav, když se posadím k němu na rameno sedačky. "Strašně. Nemůžu se dočkat." "To já taky ne." Řekne. "V Americe sem ještě nebyl, tak sem zvědavý." "Doufám, že to bude stát za to." "Určitě. Jedeš tam přece s náma a my sme Tokio Hotel, tak to musí stát za to!" řekne Bill. "No to jo." Zasměju se. "Sam! Ty už si tady?!" "Ahoj Tome. Sem ráda, že sis všiml." "Konečně. Aspoň sem se jí zbavil." "Hmm…nevypadalo to, že by ses jí zbavit chtěl." "Nezačínej zas." Řekne. "Já nic nezačínám. Jenom říkám, co sem viděla." "Nebudem se přece hádat. Teď, když spolu máme jet pryč." "Nehádala bych se, ale ta mrcha se mezi nás pořád plete. Co tu vůbec dělá? Je tu tolik lidí, která ani neznám. Chtěla sem se rozloučit jenom s kámošema." "Za to já nemůžu." Brání se. "Georg to rozhlásil mezi ty svoje spolužáky a oni přišli." "Tak se nekaboň Sam." Vloží se do toho Kat. "A užívej večera. Je to tvůj poslední večer s náma, tak se bav." "Jo, máš pravdu Kat." řeknu. "Tak, kdo si se mnou připije?" "Že se ptáš." Usměje se Jess. "Tak já si pro něco skočím. Chcete taky někdo něco?" "Já si dám Bechera." Zvedne ruku Gustav. "A já bych si dala vodku s džusem." "A mně prosím vem sklenku vína." "Půjdu ti pomoct." Řekne Tom, když vidí, jak se tvářím. "Tak poď." Chytnu ho za ruku. "Nezlobíš se už?" zeptá se mě, když dorazíme k baru a chystáme ostatním jejich výběr. "Nezlobím, ale budu, když o tom budeme ještě mluvit." "Sam přece víš, že bych s ní nic neměl." "No to se opovaž! To by byl mezi náma konec. Už jednou sem ti odpustila, ale podruhé by to nešlo." "Já vím." Řekne jen. fixa